„Adamité" v nocí svatojanské na Litomyšlsku.

Vlétni noci divuplné sv. Jana Křtitele je příroda štědrá k těm, kdož útěchy od ní potřebují. Tajemná, teplá, vlahá noc letní tajemně láká ven. Žita kvetou omamující vůní, meze dýchají libod.ech.em mateřídoušky, vzduch je syt vůně pryskyřicové z blízkých hájů a mlází. Příroda v tu dobu tajnou mluvou s lidmi hovoří.

V komůrce, na přístěnku a na peci, dusno k zadušení, zalknutí, spánek při jiskřících očích nemožný, vše nutí ven do přírody, a je-li nepohoda, aspoň k otevřenému okénku komůrky do zahrádky, odkud vane vůně domácí květeny (balšám, brofcan, levandule, melisa, růže stolistka), kterou dýcháme plnými lačnými doušky.

Tak přirozený život venkova, plný zdravé jarosti, probouzel se v mládeži za, teplých dnů slunečného jara a vyvrcholil v létě za vlahých tajemných nocí, plných kouzla a záhad lidského, cítění a myšlení.

V okolí Litomyšle jsou staří pamětníci, kteří se dobře pamatují na staré zvyky a obyčeje, které z venkova tak rázovitého pomalu nátlakem tak zvaného pokroku mizí, až vymizí s kroji a písněmi úplně. Mno'zí pamatují se, mnozí a doslechu mohou dosvědčiti, že mladé dívky v letních nocích týdne svatojanského vybíhaly do přírody pouze v košilce a kanafasce, prostovlasé neb pod babkou, bosé, pochodily, proběhly se a nalokaly nočná vůně z kvetoucího obilí & luk, aby prý se jim dobře spalo. Ohnivější pak dívky a mladé ženy bezdětné vycházely dále do přírody a kvetoucích žitných polí, kde pověsily »háby« na strom (planou hrušku) neb ukryly do žitného pole, a tak pobíhaly po mezích kol kvetoucích žit ve vlahé rose. A když nasytily se vůně, opelily z kvetoucích žitných polí, rychle se oblékly a běžely domů, aby se jim dobře spalo, a měly krásné sny. Zdávalo se jim psý o andílcích s kučeravými vlásky, tak jak si to nejčastěji přály.

Často se stávalo, že hoši vypozorovali tajné výlety dívek. Bylo neodpustitelnoii urážkou, kdyby cestu dívce zastoupili, z úkrytu pokřikovali a těžce by toho nesli, kdyby šaty dívkám vyměnili neb uschovali.