Sochy. Střevíce. Zavíjení hlavy (kukla, podbradek, šatka). Vínky. Pentlík. Jehlička. Čepeni. Perlový věnec. Korunky. Čepce »vo-čepáky«. Čepce měkké. Čepce tvrdé bílé. Čepce zlaté a stříbrné. Dětské čepečky »karkulky«. Šátky na hlavu, pleny. Závěr.

Názorné obrázky kreslila se vzácným porozuměním pro jemné rázovité podrobnosti a odchylky slě. Kamila Kepkovä podle předmětů z Národopisného' musea Plzeňska i ze sbírek soukromých.

Pokud se týče výkladu Marie Lábkové, přiznám se bez obalu, že tak znalecky, tak přesvědčivě a tak odborně posavad v československé literatuře národopisné 01 lidovém kroji. posavad psáno nebylo. Napsali jsme s Drem Z. Wintrem Dějiny kroje v zemích českých. Sebrali jsme jistě vzácné doklady kulturně historické O' jednotlivých součástech krojových. Snažili jsme se, jako historikové kulturní dostihnouti celkového obrazu, jak vypadal kroj ve středověku i později, ale nedostávala se nám jemná ženská tykadla, jimiž M. Lábková, znajíc technickou zručnost a způsobilost, umí přirovnavací methodou objasniti nezbytnost tvarů a přirozený vývoj, jednotlivých kusů. Zahájil sice prof. Koula pokusy podobné, ale i Koula nebyl tak zasvěcen do souvislosti studovaného staršího materiálu s materiálem, posavad, nebo spíše nedávno ještě nošeným od lidu československého*. Proto M. Láblová uměla znamenitě vytěžiti 21 dokladů, které jsme snesli s Drem Z. Wintrem, s Koulou a s jinými, světlo náležité k objasnění posavad: utajených zvláštností krojových V západních Čechách, v souvislosti s příslušnými zjevy v dějinách kroje starodávnéhoi vůbec a s příbuznými zjevy v kroji slovanském zvláště.

Vedle technické znalosti vyniká spisovatelka jemným citem pro jazykové zvláštnosti názvoslovné, nynější dialektické, i pro všeslovanská pi'aslova v krojovém názvosloví. Kroj, v jednotlivých dobách pokládá za projev souvěkých poměrů kulturních. Kroj vzniká podle potřeby té které doby. Výzdoba jest ohlasem vládnoucího vkusu uměleckého, upraveného podle představ a změn, umělecké tradice lidové. Prvky jednotlivých slohů mění si lidová tradice a lidový vkus a často udržuje vedle sebe prvky slohů různých, bez historického postupu a bez uvědomění, kterému slohu prvek patří.

M. Lábková rozeznává dvojí lidové umění výšivkové. První bylo uměním všehoi lidu českého, v němž vůdčí postavení měl lid městský, čili výkvět českého národa. Druhé lidové umění jest umění výlučně selské, sice rovněž starého1 data, ale samostatné a na sebe sama odkázané teprve od války třicetileté. Tím jest prokázána i kontinuita národního českého umění vůbec,