Tyto podrobnosti uvádí (v maďarském jazyku) ve svých zápisech z r. 1892 Roman Vrablavič, který se do rodiny Zborovských Harantů přiženil. Zápisky jsou plny podrobností o životě a cestování Krištofa Haranta z Polžic a jsou, jak pisatel sám praví, »podle původních pramenů českých sestaveny« (patrně podle Harantova cestopisu o pouti do sv. země).

Celý životopis Harantův jest zakončen pisatelem takto: »Tyto dějepisné prameny o rodině Harantově jsem proto uvedl, aby si je uherská větev rodiny Harantů, obzvláště však její mužské potomstvo v jakémkoliv jazyku co nejdříve opatřila, neboť veřejně můžeme říci, že málokterá rodina může býti pyšná na takovou historii a předky tak velkých národovou, jako má rodina Harantova. Předky své mějme vždy v úctě, třebas jsme mimo dobré a proslulé jméno nic jiného nezdědili. Sbírejme proto všechny jejich památky a tyto chovejme v uctivosti ne jen k vůli úctě, ale také proto, abychom jich ve vzorném životě následovali a svoje děti podobně vychovávali v duchu národním na čest a slávu vlasti.«

Neubrání se tklivému dojmu, kdo v předvečer svatojanský dívá se po krajině, kde posud nevymizely starodávné obřady lidové. V tajemném šeru vzplanou po návrších ohně. Okolo nicli rozproudí se čilý rej. S jásotem a zpěvem, jenž z dálí tichem nočním k uchu zalátá, kmitají se ve vzduchu nasmolená po metla a košťata, sršíce jiskrami na všechny strany. Hází jimi omladina do výše nebo seskupí se v šiky — a světla míhají se