sedlák ve městě si zazpívá, berní do kapsy se mu podívá. Sekne se: ten má blahobyt, může se šroubem ještě otočit.«

Když stařeček dopověděl svoje napomenutí, .zazpíval sbor tyto dvě známé národní písně: »Když si náš dědeček babičku bral, babička plakala, děda se smál...« »Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře, bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře: za našich mladejeh let, bejval svět jako květ: bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.«

Po této písni povstala od stolu stařenka a ke všem přítomným promluvila srdečně: »Dovolte mi, lidičky, také slovo, už mám jazyk jak olovo. Ach (obrátí se k, stařečkovi a hovoří k němu:) za našich mladých let, býval svět jako květ. Když se na průhonu páslo, mně se vždycky srdce třáslo, když jsem tě viděla blízko orat, chtěla jsem na tebe vždycky volat, když jsem tě, starej, viděla, na tě jsem stále hleděla. Při tom tvém pohledu spásla jsem sousedu často oves i pažit, tebe se nemohla nabažit. Ach, všecko přešlo jako pára, po Bohu jen v duši láska hárá. Děkuju jen Pánu Bohu, že nás nechává tu spolu. Na, to se otočí (k přítomným a promluví k nim takto): Vy pak, děti, žijte bohabojně, budete mít požehnání hojně. Zachovejte sobě duši čistou, budete mít v stáří radost jistou. A ty, milý Pane Bože, odvrat' od nás všechno hoře; žehnej naší dědině, rolníku i chudině. Vy pak z Božího požehnání dávejte i vlasti daní. Nyní vlastenectví ubývá a ehlebaření přibývá. Jindy vždycky beze hluku přidávali k dílu ruku; nyní však je mnoho křiku a vlast má % toho málo zisku. Však už, Bože, ráda kosti složím, na tom našem poli Božím. Už jsem žila, Bože, dlouho dost, jen dej vlasti lepší budoucnost.*

Sbor zapěl známou píseň národní, míšeninu československou: »Zahučaly hory, zahučaly lesy, kam ste se poděly, kam ste se poděly, moje mladé časy; kam ste se poděly, kam ste se poděly, moje mladé časy. Časy moje, časy, neužily krásy, moje mladá léta, neužila světa; neužila světa moje mladá léta, neužila světa, neužila světa. Mladosť milá, mladosť, vyšla's mi na marnost, vyšla's mi na marnost, pro moji nedbalost, pro moji nedbalost. Mladost milá, mladosť, ver si sa ztratila, jako by soím kamen do vody hodila; do vody hodila, jako by ten kamen, jako by ceň kamen, do vody hodila. Eště sa ten kamen ve vodě obrátí, ale moje mladosť nikdy se nevrátí; nikdy se nevrátí ale moje mladosť, nikdy se nevrátí, nikdy se nevrátí.«

Když byla tato píseň dozpívána, předstoupila hospodyně a obrátivši se k chase, promlouvala k nim tato vlídná slova: »Nevím ani na mou věru, kde tu sílu dneska beru, že se přece osmělím a vám krátce odpovím. S láskou dnes tu na, vás patřím,