také mezi jinými příčinami i tato iivésti může. Okolo roku 1777 počali jej mladí duchovní, v holomouekém semináři od Blarera, tehdejšího ústavu tohoto představeného, vycvičení, lidu veskémm jakožto nápoj zdravý zvelebovati, což prý se pod zástěru vyhnání pití kořalky stalo, vlastně ale k rozhojnění přijmuv a zisků holandských a hamburských kupcův stalo. Ženské mlsné hubičky zvykly naň brzy, ú mužských ale zůstala kořalka nic-niíů přeci tak potom, jak před tím, v obyčeji. Slovem sediaci pili kafe i kořalku. Jak velmi se tento luxus ve vsích rozšířil, nechá se lehko z konzumipeí (spotřeby) . těchto cizozemských zrnek posouditi. Eoku 1772 nevypredal zdejší jediný kramář v celém roce ani tři centnéře kafe a 5 centnéřů cukru. Koku 1798 nestačilo jednomu zdejšímu kupci 30 centnéřů kafe a 40 centnéřů cukru, kdežto druhý též nemnoho méně prodal. A takhle strávilo se v hranické končině okolo 60 centnéřů kafe ročně a to mimoi toho, kteréž sem z Pruska potajně vneseno bylo. Tomuto minskému nápoji, jenž velmi na naše nervy oučinkuje, je dráždí, oslabuje, mohu se slušně oné nemoci přičítati, jenž kdysi ve vsi docela neznámé byly, totižto páry (wapores), zlatou, žílu, přílišný tok krve měsíční, zármutek a malomyslnost, ouzkostli-vost srdce, drkotiny rukou a jiné mnohé těm podobné nemoce zpanštělých lidí. Zdaliž také i ten za našich časů tak velmi rozmáhající se skřítek*) (koltún) velikou podnět z tohoto a jiných palčlivých nápojů nebere1? Že v Polště zvláště u těch, jenž silnou kořalku a medek pijou a chlípnosti oddaní jsou, často a nejvíce nalezen bývá, ode pozorných lékařův jsem slýchal. A hle všech těch zlých obyčejů rozhojňuje se i mezi sprostým lidem v dědinách velmi náramně. Vidívámť pohounky a malá děvčata do palíren k židovi choditi, ano rodičové sami vodívají jich tam sebou, aby jim ani příležitosti ani na zlém příkladu nechybilo, a tak pomalu mizí ze vsi střídmost a sprostota (prostota), oné roztomilé ctnosti, kteréž prv od mřavečníkův (mravokárcu), tak velmi schválené bývaly; kdežto se obyčejně říkávaloi těm, jenž z rozmazanosti onemocněli: Jdi do vsi a uč se tam střídmosti a sprostotě. Což se ale o ctnostných rolnících rozumívalo a ne o těch roizbouchaných chlapích a robách, jenž v hody tak do sebe prali, že prstem dosáhnout mohli.

Špižírna, pořádného veského hospodáře s lékařským pohledem na zdravé neb škodlivé vlastnosti pokrmův, od Josefa Heřmana Gallaše, rok 1826, prohlednoutá.