s vrchu, až v údolí buď zapadlo, nebo dohořelo. Pouštění kola ohnivého nebo také sudu, naplneného hořlavinami, dělo se buď v masopustě nebo v první neděli postní, nejěastěji však o sv. Janě Křtiteli.1) <

Snadno ni'ažná vyrozuměti, že pohled na hořící kolo, jak s vrchu pádí a mlhavými jiskrami soptí, jest úchvatný. Obyčej najisto nevznikl v dobách nových a snad pouhou hříčkou náhody. Tají se pod jeho rouškou pradávný obřad symbolický.

Že toi jest obyčej pradávný, doloženo několika zápisy v památkách starých. Beleth v XII. stol. a podle jeho zprávy Du-rant ve XIII. stol. výslovně o něm se rozepisují: Na sv. Jana Křtitele kolo se spouští v některých místech. Jako prý slunce v těch dnech dospívá vrcholku své dráhy a počíná od sv. Jana zase sestupovati, délky dne ubývá, tak menšila se i pověst sv. Jana Křtitele, který byl původně pokládán za Krista, za Spasitele. Výrok sv. Jana o* ubývání jeho slávy a přibývání slávy Kristovy přivozují obrazně ve styk a srovnání se známým zjevem přírodním, že po sv. Janě dnové se krátí,, po vánocích však, kdy slavena památka narození Kristova, dnové se dlouží. Na označení toho prý bývá ohnivé kolo s vrchu pouštěno.2)

Obyčej' byl pevně zakořeněn hlavně v západoevropském podání lidovém. Tomáš Naogeorgus ve skladbě o některých obřadech katolických zmiňuje se -v týž rozum, jako Beleth a Du-rant, o pouštění hořícího kola, což prý značí, že slunce sestupuje s nejvyššího1 vrcholku, jehož dospělo o letním slunovratu. Lid si při tojm vypráví a věří, že kolem ohnivým,, jež s hory metá, zbavuje se zároveň všeliké pohromy.3)

Tak a podobně též jinde se píše4) a výklad obřadu souhlasně zní: ohnivé kalo jest symbolem slunce, jež po letním slunovratu, jak ono kolo hořící, klesá s nejvyššího vrcholu. Náboženský výklad přibral ovšem k tomu vysvětlivky z písma sv., že tu znázorněn poměr sv. Jana Křtitele, předchůdce Páně, ke Kristovi. Avšak to nic nemění při výkladu o symbolickém znázornění slunce, sestupujícího s největší výše svojí dráhy. Výklad ten pravidelně všude a svorně ode dávna se opětuje a shodné tvrzení lakové nemá patrně podkladu ledabylého, nýbrž zakládá se na nějaké prastaré zkazce. I podobá se pravdě, že v obyčeji udržují se upomínky a. přežitky obřadu, slaveného na počest letního slunovratu,, obřadu symbolického, jehož vznik a plný význam ztrácí se v šerém dávnověku.

Staří Čechové čítali o pouštění ohnivého kola u Jana Miro-tického v překladu knihy Aubana Bohema v ten rozum (popisovány lidové obyčeje západoevropské):5) »Vyplétají slamou jedno dřevěné staré kolo, a >od velikého houfu mládeže na ně-