podvrtne a do země zaráží a tak mezi zemí a těmi válcemi se škrtí a pramen zastavuje.

V písku a bahně snadno se zažere, na skalnaté půdě ale mnoho strachu plavci nažene, ano často velkým násilím ze splavil mezi Šrekovou vrtí a válcem se jakožto tvrdý a silný jsa pře-ždíme, a neopatrného snadno zabije. Na skalnaté půdě se šrek při jediném spouštění o čtvrt lokte ubrousí.

Každý šrekař má dva šreky, pravý a levý. Levého šreku se obyčejně užívá, jelikož válec na této straně pohyblivý jest; lze jenom tyčku nepatrnou s připevněnou na ní a okolo válce ovinutou houžvi odhoditi a šrek nemaje podpory, musí do spáry spadnouti; pravý šrek se při delším stání ku př. přes noc hodí, a to pro větší bezpečnost.

Koste-li ale voda, nesmí se plavec přes noc na šreky spolehnouti, neb je voda i s pramenem pozdvihne, a tu musí dobří těhlové pomoci. Plavci pro krátkost nejmenují vždycky šrek, ale obyčejně jen říkají: »hoď ho«, »pusť ho!« aneb jen pouhým pokynutím ruky neb klobouku ukazují.

Jiná nevyhnutelná potřebnost jsou bidla plavecká, totiž 20 i více loket dlouhé smrkové neb jedlové tyčky dobře oškrábané a na spodním konci ostrancem okované. Tři bidla postačují, ale bývá vždycky i čtvrté vejražní pro příhodu.

Další nevyhnutelná potřebnost ku plavení pramenů po řekách již přeplněných jest tak zvané podvázání; to jest na předním konci jednoho každého voru, vyjma špižník a šrekař, jest opět na vrti z houžvi oko dosti prostranné spleteno, do něhož se při spouštěni sochor výpona nazvaný podvalí, takže jeho konce na obě vrtě sahají. Náčiní toto k tomu slouží, aby jeden vor na druhý nevlezl, to jest zadní na přední; neboť jak známo, musí se se splavu často s hodné výšky (jako u Vele-tova, kdežto stav na dva mlýny a to jeden K hodiny nad splavem vzdálený vodu nadržovati musí), plaviti; jeden vor spadne již ze vra,t neb podlahy, a druhý ještě na ní jest; tento by snadno přes něj vjel a jej pohroužil; tomu vyhoví sochor silný; nebo jelikož na obou vrtích leží, musí se oba vory v rovnováze dolů plaviti; pod jezem se ale i tyto sochory z ok vyndají, a od Mělníka nebývají již k platnosti; nebo tam jsou jezy již k vůli lodím protrhány.

Poslední potřeba pramenů jsou notné sochory, aby se, když by při spouštění aneb i plavbou buď na suchu uvázly, buď na skálu neb zkácený a zkamenilý dub udeřily, zdvihati mohli.

4. Názvy a počet plavců. Lidé prameny po Labi plavící nazývají se plavci, a podle počtu chlapů, t. j. lidí, nechá se i o počtu pramenů souditi, nebo pramen jeden ze 24—25 vorů