@@153

nabral (opil), že toho nemohl unésti. Kat. nov., 1894, č. 10. Stal se ve spolku pogxuch (rozruch). Kat. nov., 1894, č. 2. Celý rok skovavala grajcary do přiskřinka. Mor., 1927, č. 1. Aby nám tu němčinu do paly (palice) vložil. Mor., 1927, č. 1. Plaskačka, pleskatá, plochá sklenice na kořalku. Mor., II., č. 6. Kde by měl doma posedek (posedění). Kat. nov., 1895, 19. Rozmazanec ryčí (kričí) celý den. Mor., 1927, č. 1. Reštování, zednické lešení. Mor., II., č. 6. Dobra skura je nejlepší doktor. Kat. nov., 1892, č. 3. Bnem jedna šipka v okně se rozbila. Mor., II., č. 18. Šekata, kráva při telení. Mor., 1926, č. 1. Útržek (co utržil za zboží) byl skrovný. Kat. nov., 1894, č. 6. fieč moravská byla tarasena (uti- < skovaná). Mor., II., č. 6. Bylo slyšeč tresk (třeskot) v naši gmině (obci). Mor., II., c. 10. Stálé vydatky, stálá vydaní. Kat. nov., 1895, 24/8. Srdnice, Herzwurm. Kat. nov., 1897, č. 21. Zabobony, čarodějství. Kát. nov., 1895, 26. ledna. Zekustník, exekútor. Mor., II., č. 6. V každém kostele se písně zpívají podle jiné nuty (noty) s rozličnými zatočkami. Kat. nov., 1896, ě. 50. Kdo se vyříká, ten se přimyká. Kat. nov., 1894, ě. 8.

Je ku podivu, že tak málo příhod, zkazek a pověstí zachovalo se ze života dělného lidu horního, jehož přece po staletí na tisíce v Kutné Hoře žilo. Proto zajímá nás příběh, který Vojtěch Kegler ve svých zápisech zaznamenal. »Zpráva, kterak v vortě sv. Tří králů v žulách v plné skále žába nalezena byla.«

Jan Mokrý, havíř, stáří 60 let, toto vyznal za nebožtíka berg-hofmistra pana Wohnsiedlera. (Jan Bernard Wohnsiedler byl horním hofmistrem v letech 1702—1717.) Dělal jsem v tom vortě za pacholíka; dělali jsme s kamarádem v žulách biloch (to jest díru) pro osazení stemple. V plné skále s želízky jsme sekali. Když jsme odrazili kus skály, přišli jsme na tvrdou skalnatou pecku hrubou, kterou když jsme s želízkami odrazili, ležela tam velká žába, jako rosní může býti, tmavá, pokropenatá, oči měla černé, vypuklé. Na nás z toho skalnatého hnízda vyskočila. Já ji chytil, dal jsem ji do žočku a mínil jsem, ji z toho vortu na den vynésti. Kamarádi se mně smáli a strašili mě. Pravili, že je to skalní čert, že mě jistě s färtu (žebříku) shodí, a že budu mít neštěstí. Já ji z toho žočku vyhodil, ona silně skákala. I nabíjeli jsme právě skálu, kamarád ji chytil a do té nabité skály strčil. A tak jsme ji vystřelili. Za týden přišly skalní vody a ty žuly vytápěly. Když jsem přišel k platu do rejtunku, ptal se na to p. berghoímistr, mně domlouval a pravil, kdybych tu žábu je-