číslo 34, a tam vedie článku: K. Hoffmeister, Švanda Dudák kritický hudební rozbor opery, vedle článku prof. Miloslava Hýska (»K historii látky o Švandovi« — krčí se ubohým, malinkým (petitovým) písmem, v nedůstojné typografické úpravě, s otlučenými, nezřetelnými typy článek: Čeněk Zíbrt, Švanda a Babinský! Jaktěživo by mi nenapadlo, přetisknouti tento článek, vyžádaný přímo a důtklivě od geniálního skladatele Jar. Weinbergera! Mám otevřeny sloupce všech časopisů československých a práce moje, literáta 631etého, činného přes 40 let ve službách vědy české, jsou vítány a otiskovány na místě čestném, s náležitým respektem, co do formální, tiskařské úpravy... A tadyhle jako z milosrdenství dopřáno mně místečka, typy a tiskem, jakého si můj původní, věcnatý článek (tvrdím neskromně) »bez soutěže«, nezasloužil! ... Ale s tím se trápiti nebudeme. Co tam, to tam... Článek v divadelním časopise žije jako jepice, jeden den... Český Lid jej zachová budoucnosti...

Mně stačí k upokojení, že mi napsal Mistr Weinberger toto uznání práce, které si vyžádal pro časopis divadelní: »Člán kem o Švandovi a Babinském způsobil Jste mi upřímnou radost. Děkuji Vám vroucně a z celého srdce za Vaši vzácnou laskavost. Ve stati té slučuje se mistrně jasné poznání věci, vědecké zvládnutí látky se slohem stejně výrazným, česky vyhráněným jako přístupným a každému srozumitelným. Jen kdyby naši mladí páni Vás trochu chtěli napodobiti! Mluví takový mladý pán v samých pojmech, nedovede napsat, co vidí, a jeho řeč samý kaz a cizomluv. Jsem rád, že jste úvodem vzpomněl svých válečných přednášek a večerů. Též já Vás poslouchal s pohnutím kdesi v koutku. A dodnes rád si vzpomínám. Moje premiéra je až za měsíc. Zdržely ji Beethovenovy oslavy... Tož mně spadl kámen ze srdce, že mám báječný článek, kde na několika rukopisných stránkách je více než jinde v tlustých svazcích, a vřele, upřímně Vám děkuji za vzácnou poctu, že u příležitosti mé premiéry je mi dopřáno spojiti skromnou mou snahu s Vaším věhlasným jménem. Jsem Vám, pane profesore, s výrazem hluboké úcty nejoddanější ctitel Jaromír Weinberger.«

Za Světové války pod rouškou nevinné hudby starodávné, dudácké, přednášel jsem asi ětyřistakráte v Praze i po venkově, v Čechách, na Moravě a ve Vídni (po převratu také na Slovensku v Bratislavě) o hudbě a písni dudácké. Výklad provázel výborný dudák učitel Michalícek ukázkami dudácké muziky, písní a tanců... Vzpomínám rád, jaké kouzlo rozechvělo tisíce posluchačů, jak divný dojem, milý, těšivý, rozehřál srdce, kdy z čistá jasna jako na povel stejného cítění českého,