domácího, rozezpívalo se při dudách všecko shromáždění nadšené, se slzami radosti a rozechvění sladkobolného ...

Půvabný obrázek dudáka staročeského Švandy! y národních pohádkách, pověstech, písních, pořekadlech, pověrách, ve všech vzpomínkách na minulý život svérázný lidu československého, všude zahlédneme dudáka, obestřeného vonnými květy poesie, ryzí české poesie národní. Chodil Švanda s da-dami po nivách českých, vykouzluje všude jarost, veselost, jásot, výskot. Jak zazněly dudy, oživila se všecka dědina, staří, mladí a děti. Každý si. vesele přizvukuje, zadupá v taktu s dudákem, podupávajícím nohou, »aby si to nepopletl«, luskne si prsty, zatleská: »Inu, to jsou dudy, to jsou dudy! Jak jen je uslyším, celý se potěším, všechen všudy, všudy, všechen všudy!« Jásá radostí i šťastný dudák, chválí chasu po muzice, když po rozdováděné skočné zlaťáky pršely na dřevěnou misku: »To jsem si zadu, zadu, zadudal, jako by mi medu, medu, medu dal.« Kouzelný závoj zastírá pohádkovou postavu Švandy dudáka, kterého dnes oko střízlivě kritického badatele prohlašuje za výmysl sběratele pohádek, Jakuba Malého, ale který (což je po učenosti, když se rozehrají čarovné dudy) přece jen zdomácněl, stal se miláčkem národním, k jehož oslavě složil Tyl a jiní podle jeho vzoru divadla, skoro všichni vlastenečtí básníci nadšené básně a hudebníci roztomilé písně, melodramata, osvěžené základním rázem stále svěží a česky působivé muziky dudácké... Vyplňuje se tužba Svatopluka Čecha: »Hahoj, Švando, chytni už svoje dudy čarovné, zahraj v naši smutnou hluš, v naše stesky marné; jinak se nám bude žít, pracovat a v boji bít při té notě švarné!« Vyplňuje se věštba Jar. Vrchlického: »V Strakonicích za oltářem, vím, že bude neděle, spustí jednou staré dudy od podlahy vesele... A ten vznět a lei a tanec strhne Prahu v kolo též, kéž si brzo, milý Švando, na Čechy jen vzpomeneš!« — —

A Švanda vzpomněl. Neobávaje se, že jeho starosvetske dudy budou zastíněny a umlčeny muzikou cizí i domácí, módní, moderní, vypravil se do Národního divadla, kdež ho jako pěstitel a ctitel hudby dudácké, jako autor knížky »Hrály dudy, dějiny starodávné selské muziky české« srdečně vítána. Ale nejde sám. Hudební skladatel Jaromír Weinberg-er s Dr. Milošem Karešem, přidal mu druha, posavad nezvyklého a nevídaného, Babinského. Švanda a Babinský, umělec, zbojník, zbožňovaný od lidu pro štědrost k nuzným a ubohým, k utiskovaným a porobeným.

V letech šedesátých minulého století zahájil u nás anonym J. Z. zvláštní druh literatury romantické, »loupežnické«. Vydal několikráte jeho původní knížky i přeložené V. Pospíšil