Předchozí 0211 Následující
str. 209

se naučil po česku. Lidé se jeho ženě posmívali, ten stroj jim nepasoval, jak ona se klajdovala (strojila), str. 81. Ten chtěl děti po němečku pod oplatek přijmout, a my chtěli po česku, pod chlíb. (V církvi reformované při Večeři Páně lámaný chléb, v luterské a uniované evangelické oplatek), str. 80. A farář musel se trápit, když si dal někdo nad míru v hospodě sloužit (nestřidrně pil), str. 27, Lidé do kupy se shodují (snášejí, v pokoji žijí), str. 38. Nebylo místa, abychom se poměstili (usadili), str. 33. Než chvála Pánu Bohu, že mi to tak našikoval (ustrojil), str. 40. Když se nějaký funus vydaří (stane), str. 82. Bo to tak nic neskutkovalo (neúčinkovalo), str. 82. Neporadil jsem však nic přerurt (zvítězit), str. 82. A všude tolik lidí, že se nešlo porušit (projít), str. 43, 56. To jen svetáci bólují (hrají v míč, der Ball, míč), str. 114. Dal jí studené obálky (obklady,). str. 103. Proto jsem to nerad viděl, přišel-li někdo mého hocha vymořit (vytáhnout), aby s někým šel do města, str. 112. Církevní ci (starší církve) mu dělali na bezper (napříč), str. 81. Jsem postavená na úzké cestě (v úzkosti), str. 40. Tak jsme se dostali hlavou na spodek (prohráli), str. 82. Muž jí útek, s jinou se sloučil, str. 64. Hůře jest jeti na kole, jeli 40 gradů žhavá (horka), str. 96. Emigranti říkají: Nemají zbroj (zbrojního lístku), aby zastřelili (psa), str. 97. K tomu byl velký hoch nemocný..., ten zdravý byl nám utržený (smrtí), str. 105. Pořád jest všecko slabejc (slabší), str. 106. Některé děti ze štěpin (očkování) prý osleply, str. 108. Máma báká (peče) lívance, táta je šmírá (mastí) a my je asáme (jíme), str. 120. Hadrabové, t. j. uprchlíci před vojenskou službou v rakouském vojsku, str. 111. Budynek, lm-duněk, stavení, str. 63. Požel, bohužel, str. 134.

Jan Zbořil:

Jak hynul kroj hanácký v Lešanech u Prostějova.

Zajímalo mne, kam se všecek hanácký kroj z mé rodné vsi, Lešan, poděl, neboť kromě některých částek kroje žen-ského, nenašel jsem z mužského kroje ani kousku. »Na hratvě«, kdež se několik hospodyň sešlo, dověděl jsem se o zániku kroje následující:

Začal jsem sám: »Nemáte doma nejaké vobojek? M. B. odpověděla: Mělé sme tech vobojku hôzel (uzel). A matička šle na lizitaci po té Hanně Skřěvánkové a donesie eščé ale štéré lebo pět. To pré bôdó mět chlapci na hôzdé (uzdy) déž pré si bôdó hrát na koně. Dež smě přestavovalo staveni, tož tam bělé na komoře ešče ale štéré a pak se ztratilé. Také se tam povalovalo dvě kordôlké, černá sókená a zelená hedvábná. Tenkrát bělé


Předchozí   Následující