ô nás stará Ledmina a vopatrovalé nám děti. Vôni bele kostelní žebračkó a bévalé ô Vékopalu. Tož sem jim té kordolké dala, ešle v tem bodó chodit a vôni brzo ômŕelé. Meslim to bode ô Vékopalu podnes, a včel mě to mrzi. Pás sme také mělé. Zas sme nemele šandé ô tragača, tož smé odělalé šandé z teho pásô.

K. Ř.: Déž se Karolina Procházkova vdávala, měla sem bet za drožko. Matička mě dalé ôšét rôkávce s limeěkama. Té li-mečké bole tôze pěkně véšévany. Ale tenkrát jôž nastávalé ka-cabajké. Tož já sem začala řvát, že chcô kacabajkô a lipské šátek. Limečké sem vod rôkávcu ôtrhla a zahodila. Matička mě nadálé potvor, že mě nic nekópijó a že nikde ne-pudô. Tatiček mě potom sami tô kacabajkô a ten lipské šátek s hrachovém krajem kópile.

V. C: A dobře je lipském šátkom tam. Bélo to na hlavě těžký a co to dalo práce, než ho jak se patři zavázala a co se pře tem kolekrät é narvala. Třeba desetkrát ho z hlavé zhodila a vázala znovô. Déž potom zaěalé chomolét na tě šátké malý šáteěké alebo té dršče a přes to ješče vlňák, tož měla každá hlavo jak řičeco. Děvčata v tem šátkô »na hôše« (na uši) věpa-dajó jak stary robe, hlava z teho boli a člověk nic nesléši. Včel si pěkné ováže šáteček pod brado a je hneď nastrojená. Ze žo-panu si šélé kabátké a z chlapskyho modryho lebo černyho plášěa běl zémnik. V červenéch gatich chodilé na vsedni deň do práce, až se svitile jak plech a ani nebélo znát barvo. Vorná-tovy kordôlké brale pod kacabajké, až se rozpadlé.

F. Z.: Já sem dala divče, co ô nás slóžela pěknó kordôlkô é rokávce. Ta divka béla z Přemeslovic a tam v tem ješče chodilé. No tenkrát si teho žádné nešviml a ledakde se to pohazovalo. Děcka si s tém hrálé, patáčké vodparovalé a z mřežek (krajek) si dělalé panenké. Z fěrtochu bíléch matrabasovéch a zástěr se ôšélé podolké a vopaské, z kônčovskéch zástěr a šátku si šélé ciché. Lipsky šátké dávalé do barvě, lebo němá potaho-vale palazóre, a lebo jich prodávalo Slovenám lebo Horkám.

F. K.: Já sem měla na svajbô nové lipské šátek s hósenko-vém krajem a s modréma střapcema. Béla sem v něm jenom v tô svajbô ô mozéké a pak ležel. Jôž se v tem nechodilo. Déž béla v té Praze ta véstava, tož zhánél Tónek Tesařů hanácky právo. Tož to právo smé nastrojilo tém lipském šátkem a na vrch dalé pantlék. Vépučélé smé ho vod jedné starenke z Vohro-Lémě (z Ohrozimi) a poslalé do Prahe. Ale jôž nám to nevrá-tilé, tam je to.

A. S.: Já sem pučela na tô véstavô do Prostijova dvě kordôl-ké é s rokávcema. Tam só, jôž sem jich zpátkem nedostala.

V. K.: Měla sem na te véstavô prostijovskó ôšety cely ha-