nácky šate. Nebožka stará Kropka mě jich šélé. Limec ô zágterě bel véšóvané žlôtéma vězdičkama. Limec ô fěrtocha bel véševané žlôtem hedvábim. Tem mělé tetička ješče skované. Ve vobojkô bélo 12 lokťů, mřežek a rôkávec bělé s taclema. Po té véstavě přesil nadučitel vohrozemské, abéch to darovala do Brna do muzeja. Tož smě to tam dalé a včel mě to mrzi. Muhlo to zvo-stat na památko. Dlôho smě mělé aksamitko (mužská čepice) skovanó na komoře. Tetička jô dávno chtělé dat pryč, ale stré-ček, dečké řikalé, abé jô jenom nechalé. Až jedno přešla Hur-banka, tož tetička ji tô aksamitko dalé, ešlé bé si jô třeba někdo nechtěl vépučet na nejaké bál.

K. M.: Naše matička (Mechtylda Klinikova) taky vešévalé té limečké k rôkávcom. Mele těch mustru nakreslenéch v trôhle hromado. Déž omřelé — já sem to všecko poházela do pece. Co s tém?

F. U.: Déž sem chodila do škole tož matička mě ješče ten vobojek nastrčélé a jôž v tem děvčata přestávalo chodit. Já, přénda za dědino, strčela sem vobojek do sotora.

Hanna Kôdynova měla tôže pěkně véšety voplečí. Já sem si podlivá něho také takový véšéla, ale nosét sem ho nesměla. Matičce (Anna Skácelová) se jedno zdálo (sen), že bélé se mnó v pekle é s tém voplečím. Tož sem ho mosela zahodit... Te stary tetké bévalé tôze háklivý na tô novo módô. Včel débé z hrobô stalé a vidělé tô parádo, té bé plôlé (plivaly z opovržení). Do těch sôkeň nezaváže ani za grécar sole. Přece déž bélé sokně řásny, a nekerá půlka se roztrhla, vodhodila se sokňa, sokňa se zešéla a béla zas dobrá. A té hřévé na těch hlavách! Déť prv ani vlásek nám nesměl pod šátkem velízat, to bé bélo hanba. A ješčé te rôkavice, vějiře, slônečniké, šále. Déť je jednemô až zlé, déž se včel na té cancoré podiva a co to stojí peněz. To só robe z práce?

Pověsti tyto slýchal jsem od svého mládí. Některé podrobnosti, hlavně pokud se týče popisů, mám ze spisu »Místopis král. města Domažlic«, sepsaného t řed. A. Srnou a chovaného nyní v museu domažlickém. Srv. Chodská čítanka, 1927 (»Dmout«). Jihozápadně od Domažlic táhne se dosti vysoký horský hřbet porostlý vysokým lesem, jménem »Dmout«. Lid říká mu »Ermout«. Sousedí na západě s lesy »Zelenovskými« a »Ham-rovskými«, v nichž odehrává se kus děje Jiráskových »Pso-