tině století 19. Název z r. 1670 zněl by: »Muzikálni komedie.* Takto nikdy neoznačovali ve století 17. a 18. hru divadelní, jak svědčí nejen dějiny divadla v zemích českých, ale i hromady divadelních cedulí, jež jsem bedlivě prohlížel a výpisky kul-turněhistorické jsem si opatřil. Napřed byla jmenována osoba význačná ve hře nebo osoby dvě i více, jež měly ve hře důležitost. Proto německý název »Spielleute« správně naznačuje, že hra nejspíše jmenovala se »Muzikanti«.

Opis prozrazuje četnými moravismy, že skladatel i pozdější opisovači byli Moravané. Opisováči pozdější nerozuměli všemu, zejména nerozuměli staročeským slovům i vazbám, skladbě starodávné. Nahrazovali novějšími slovy i novějším slohem. Zvláštnosti rázovitého nářečí ponechávali.

Ukázky dialektické: tole (tolik), vyšklebovat, do mojeho dvora, utřa fousy, do šentyše, masař (řezník), sjiesti (snísti), huncút (Hundswuth) atd.

Patrně častými přepisy vnikaly novotvary, novější technické významy a novější nadávky do pásma původního textu starého: sklepník, hudba (muzika), nástroje (instrumenta, ištrmenta), kujón atd.

Z lidové četby, z knížky o velikém obru, vytištěné v Olomouci (viz otisk celého textu v mé knize: Markolt a Nevím v literatuře staročeské, v Praze, nákladem České Akademie, 1910) čerpal asi skladatel směšně vymyšlenou novinu o volech obrovských s rohy široce rozvětvenými, která tvoří základ a rozhodující námět v celém ději. Že by čerpal přímo ze skladby Eabelaisovy (Gargantua) o podobných přemrštěných rozměrech, myslím, je vyloučeno.

Jistě nechybím pravdy, že tato hra byla chystána pro oslavu patronky hudby, s v. Cecilie (22. listopadu), kdy hudebníci, rechtoři kůru, zpěváci scházeli se k družné zábavě, na počest sv. Cecilie nábožně zpívali, hráli a pak se rozproudila zábava hostí, tancovalo se až do rána. Viz o těchto »Cecilkách« (tak se zábavy nazývaly) podrobně Zíbrt, Den se krátí, noc se dlouží (Martin, Cecilka, Ondřej, Barborky, Mikuláš, Lucie. Žber) ve sbírce Veselé chvíle v životě lidu českého, svazek 6., Praha 1910, str. 16, 17, 18, 75. Zaslal mi p. Jan Kůžička, učitel v Mrákotíně u Telče, staročeskou píseň, jakou zpívávali na oslavu sv. Cecilie a učitelského (kantovského) stavu na moravských ».Cecilkách«:

1. Slavný úřad učitelský, ten jest hoden a^ší vážnosti; neboť jejich služba milá, mezi anděli se rovná!

2. Nezávidějte jim pití, jejich úřad chce to míti, co oni se nakřiěejí, když v školách dítky cvičejí.