se děje, vyrozuměli, že již kopají jámu ..., prohlásili se ti čtyři hosté, řkouce: »Pane hospodský, žádáme my o milost. Škoda toho volového masa do země, my se prohlašujeme, jestli nám je, jak sluší, připraviti chtějí, my je všecko ve čtyrmecítma (24) hodinách s jísti chceme! Na to se ozve pan hospodský: I co, páni, kde pak byste je (peníze za jídlo?) dali; nebo z toho vola na nejmíň jest 45 centnýřů masa, tak by trefilo jednomu každému z vás přes li centnýřů. Dyť vás vidím, že jste lidé subtilní, kterak za čtyrmecítma hodin byste je snědli, a jestli to dokážete, já mám v sklepě několik beček dobrého, starého vína, tehdy pro ten špás dvě bečky toho vína vám k tomu masu dám, jen abych to viděl, obětuji...

Čtyři hosté (muzikanti) souhlasili. Jedli a pili. Mezi tím, než nová porce přišla, zapískali si trochu na svých nástrojích. »Co se ale velikosti kůže z toho vola dotyce, tou, kdyby byl na řemínky rozkrájel, tak by mohl celou Evropu obtáhnouti.« Muzikanti tedy jedli, pili, až ve 24 hodinách koij.ec všemu masu činili a dvě bečky vína »vytroubili.«

Přichází čtvrtý host, vandrovní Schubert. Složí svůj filec, tlumok. Zvědavý hospodský vyzvídá, jaké měli ti hudebníci nástroje? Star muzikant vtipně napovídá, že »byli postavy jako my zde a nástrojů jiných sem žádných neviděl, jedině jakési píšťaly a jiného nic«.

Hospodský se bije do čela, vzpomíná: »Hola, do sakramentu.« Vypravuje rozprávku o své zkušenosti se čtyřmi muzikanty, darmožrouty, kterým pro dluhy za jídlo a pití zabavil trouby a housle, píšťály jim nechal a vyhnal je do světa. Jistě že to byli tíž muzikanti, kteří mu zůstali dlužni. Slíbil prý jim pro špás, aby se po čase vrátili a zalhali mu tak, že by lež za pravdu uznal. Pak dostanou nástroje zpět a ještě tři dni darmo je pohostí.

Schubertovi přizná hospodský, že ty vybájené rozprávky o volech, o masu atd. pokládá za jistou pravdu. Vykřikne Schubert: »Tak dobře, právo, právo, pane! Vstaňte, bratří moji, tu máme, náš základ (sázku) sme vyhráli. My sme ti čtyři...« Hospodský musí vrátiti nástroje a chce dostáti slibu o pohoštění. Muzikanti zahrajou veselou muziku. Nečekají na pohoštění, loučí se s obecenstvem na divadle: »Zatím my si hrajeme a nepřináší se nám jídlo, nic, rač od toho huncúta pryč se odebereme a vám páni hosté, za vaši přítomnost, uctivě děkujeme.«

Hospodský rozzloben: »Co, co, co, to jest pěkná věc, za lásku a náchylnost se proukazujete. Místo poděkování huncůtem nazývati! Marš, marš, marš!«