jsem já sloužil: »Jeník byl malý hoch, když mu tatínek umřel. Maminka, chudák, měla ho ráda, ale vydělala sotva na suchý chléb a tak Jeník musil do světa — do služby. Ve službě se mu vedlo dobře, ale přeci vzpomínal na maminku, jak asi je smutná, až se z toho rozplakal. Aby se potěšil, složil si písničku. Slyšte, jaká to byla písnička.« 2. Učitel vzorně recituje píseň a napíše na tabuli. 3. Žáci slova opakují a učí se jim na pamět. 4. Učitel celou píseň přezpívá. 5. Učitel ještě jednou píseň zpívá a vyzve žáky, aby slabě zkusili melodii zároveň s ním zpaměti. 6. U těžší písně cvičíme malé odstavečky, až celou píseň dovedeme. »Písničky, písničky, kde jste se vzaly? Či jste s nebe spadly, či jste rostly v háji? S nebe jsme nespadly, v háji jsme nerostly, ale nás mládenci a dívčiny našli.« Slovenská. Kde se vzaly? Kde se vzaly ty krásné písničky? A co jich je! Museli bychom zpívati celý rok, než bychom je přezpívali. Básníci přirovnávají je k něžným lučním kvítkům. Ty také nikdo nesázel a přece statisíce jich vyrůstá — jedny hezčí druhýcn.

Naše národní písně jsou náš národní poklad. Matičky je nás učívaly a ony se jim zase naučily od babiček a babičky od prababiček, a kde se jim prababičky naučily? — Nevíme. Kde se vzaly, tu se vzaly, všichni je známe a zpíváme. — Ubohý néfaký siroteěek pozasteskl si, požaloval a ulehčil si zpěvem. Zpíval: Osiřelo dítě, o půl druhém létě, a po něm mnohý jiný zahojil si touž písničkou své bolavé srdce. Písnička se zalíbila, lidé se jí učili jedni od druhých a tak se nám písnička zachovala. Původce její už dávno umřel, už je prach a popel, nikdo o něm neví, ale písnička jeho žije mezi námi.

Naši předkové mnoho a rádi zpívali, ukazují na to slova jedné národní písně: »Raději máme pána, který méně platí, jen když nám dovolí svobodně zpívati.« Vůbec je v přirozenosti Slovanů zasazena velká láska ku zpěvu a z té příčiny vzniklo rčení o »hohibičí« povaze lidu slovanského. Zlý člověk nezpívá, jen kdo má dobré srdce, vyjadřuje se ladným zpěvem. Budeme se zajisté snažiti státi se takovými dobrými a šťastnými lidmi. Těšíme se, že tuto knížku oblíbíte si jako vzácný odkaz Vašich rodičů a dědů!

Pověsti a obrázky z chrudimského kraje. Jftada VII. Vydává Antonín Blažek. V Hlinsku, nákladem vlastním, tiskem Josefa Wagnera, 1928 m. 8°, str. 214 (1). Vzácný náš přítel a spolupracovník Českého Lidu, ředitel Antonín Blažek, pokračuje v záslužné práci, ve sbírce pověstí a obrázků z Chrudimská. Již sedmý svazek. Z obsahu zajímají zprávy o fekstech, kde spisovatel Čerpal z Českého Lidu XIII. a XIV. Hezky se čte stať o skutečných ševcích, dovolávajíc se mého feuilletonu z Národní Politiky, 1916, 10. srpna. Knihu rádi doporučujeme jako vlasti-