chem, .,dělal vítr", tak dlouho, až pec dobře chytla. Hořící pec neměla prudce hořeti, by se vápno nepřepálilo. Palič dohledal na hořící pec ve dne v noci. Hořela-li špatně, odhazoval s vrchu vápený popel, aby byl „lepší tah"; hořela-li prudce, zasypával ji vrstvou popele. Z vápenice valil se bílý dusivý dým, jenž byl člověku obtížný a škodlivý.

Vypálení pece trvalo tři dny. Pak pec pomalu chladla a posléze se otvírala. Byla-li pec řádně vypálena, bylo vápno pěkně bělounké a křehké. Jinak bylo tvrdé a zažloutlé. Nejdříve odstranili popel a strusku. Vápno nakládali do malého vozu s proutěnou košatinou. Pec nechali řádně vychladnouti. Bylo-li na spěch, horké, ba i žhavé vápno nakládali na vůz kleštěmi. To však se někdy vápeníkovi nevyplatilo; stalo se, že cestou vůz mu počal doutnati. Ale vápeník nepřišel do rozpaků. Vypráhnul koně, připnul řetěz k rebrinám, pak zapřáhl koně za řetěz a fůru svrhl na silnici. Když vápno trochu schladlo, naložil zase na fůru a jel dál.

Když vápeník měl připravenou fůru vápna, přikryl ji plachtou a jel do kraje. Obyčejně jezdili již na určito. Když jel jen tak do světa ,,na slepo", zastavil se na návsi, dal hubenému koni otep suchého jetele nebo pytlík ovsa a křičel: „Vápno! Vápno!" Ze stavení vybíhali lidé s trávními košíky nebo nůšemi, by si koupili potřebného vápna jia bílení. Nebylo tenkrát vápno laciné. Malý kus prodával vápeník za čtyrák, větší za šesták a velký i za dvojčík.

Vápeník nejen prodával, ale i pověděl, co věděl nového. Vykládal lidem bodře, co věděl i nevěděl; pak zapráskl vesele bičem a jel do jiné vsi. Na cesty brával též synka, aby se zaučoval.

Vápenici jezdili až za Plzeň, za Příbram, za Svatou Dobrotivou, za Rakovník, až za Zatec a za Prahu. Každý vápeník měl svůj kraj. Nikdy jeden druhému nezajel do jeho kraje. Někteří jezdili až do „Němec" za Zatec a až na hranice bavorské k Domažlicům.

V německých osadách volali: ,,Vajskolk! Vajskolk!" Z toho vznikla přezdívka vápeníkům „vajskulich". Z cesty do „Němec" vracívali se vápenici spokojeni. Obchod jim šel znamenitě, tržili za fůru vápna 40, 50, i 60 zlatých. Za pouhé vytřepání košatiny dostali dvě zlatky i někdy pětku. V kraji prodávali fůru vápna jen za dvacet i třicet zlatých.

Vedle vápeníků, kteří měli jednoho nebo dva koně, byli malí vápenici, jejich příživníci. Celý jejich náklad byly dva nebo tři pytle vápna na trakaři a s tím jeli do světa. Obyčejně se umluvil s velkovýrobcem, na kterou stranu pojede. Naložil si pytle na fůru, trakař uvázal do zadu. Z některého místa, kde noclehovali, jeli s trakařem do odlehlých vsí a tam draho prodával. Za pytel vápna tržil čilý vápeník pět i deset zlatých.

Jel-li vápeník k Plzni, přivezl si z Vejvanova nebo z Radnic uhlí.