Předchozí 0246 Následující
str. 244
V. Hadač:

Jak starý je zvyk posílati aprýlem?

V XXV. ročníku tohoto časopisu' uvádí redaktor dr. Č. Zíbrt (obyčej posílati aprýlem a založení habsbursko-lotrinského rodu Rakouského, str. 265) nejstarší známý doklad tohoto obyčeje z knihy Christelliusovy Zodiacus laetofatalis, vydané r. 1690. V třeboňském archivu v rukopise Třeboňských pamětí od Vavř. Benedikta Meceřa (fl684) je zmínka o tom, že na Třeboni se tohoto šprýmu užívalo již počátkem 17. věku za vladařství posledního Rožmberka Petra Voka (j 1611). Píše zmíněný kronikář: „Bývala jedna stará žena v fraucimoře, mlynářka, ode všech Hubičkou jmenovaná. Byla jako nějaká svobodnice a kde se mohla v městě při veselých svatebních aneb při krtinách dotříti korbele, raději pi-vo než víno pila. Ta bývala ordinárŕkaždý den opilá. Když býval den prvního aprýle, a tím měl Jeho Milost pán největší zalíbení, že jak tuto Hubičku, tak i jiné služebníky po městě s rozličnými věcmi posílal. Hubička nosívala zelenou putnu plnou kamení celý den po městě od jednoho k druhému, až se opila, putnu roztloukla a tak se do zámku navrátila. Jiní pak služebníci do Soběslavi, do Veselí, do Lomnice museli s aprýlem jeti na koních a ria zádech kůš se sklenicemi a kamením na sobě nésti; mnohý se v kolika dnech nenavrátil."

Josef Smetana:

„Světemjdoucí" na Slánsku.

Podle poznámek F. Velce.

Za rok vystřídala se před 60—70 lety v každé obci řada rázovitých postav a postaviček. Byli to nejěastěji řezníci, kteří opatřeni díikladnou holí a doprovázeni velikým hafanem, hlásili se do oken: ,,Coje na prodej ?" Smečka místních psů za neustálého štěkotu doprovázela je obyčejně až za ves.

Právě tak u psů neoblíbeni byli drát e ní c i. Jakmile se odněkud ozvalo; prodloužené, huhňavé zavolání: „drátovááát", tu hned všickni psi spustili pekelný rámus, takže se celá ves podobala pobouřenému psinci. Právě takový povyk ztropili, když slyšeli křičeti z některého statku krmníka, v rukou nunváře z Moravy.

Vnemilost psů upadli také různí vandráci, syčáci, žebráci, flašinetáři, řemeslníci bez práce, ,,na vandru", „světemjdoucí". Z nich mnozí noclehovali v statkách, v chlévích nebo v ovčinci na slámě. Některým z nich, kteří častěji byli viděni, říkali také ,,vo-bejda", přezdívka ze slova obcházeti.


Předchozí   Následující