Ale horšími v tom ohledu byli cikáni; ti vždy a všude kradli. Mezitím co stará cikánka žebrala anebo nutila a přemlouvala hospodyni k výkladu karet nebo z dlani, cikánčata kradla vše, co jim přišlo pod ruku a co se jen dalo vzíti a odnésti.

Přede žněmi hlásili se sekáči a ženci; najímáni bývali za denní mzdu „ke stravě".

0 žních přijela do obce rodina řešetářova, která nejen na místě staré řitice dovedně opravovala, ale i nové různé velikosti a jakosti prodávala. ,,Starý" přivezl obyčejně vysoko naložený tra-kař hotových řešat s přípravným materiálem. Rozbil svůj stánek venku na návsi anebo u zvoničky. Žena spravovala „paraplata". Staří pracovali a děti sháněly živobytí po statcích, kupujíce mléko, chléb a s povděkem berouce nabízený kus placky, karásku neb buchty. Podobnou rodinou byla rodina brusičova, kde žena rovněž byla „palaplářkou".

Jinou figurkou býval kolomazník. I ten přivezl zboží do vsi v soudku na trakaři; mimo kolomazi prodával též oleje na mazání strojů i na svícení.

Z podomních „hausírujících" prodavačů objevovali se nejčas-těji skleničkáři, obyčejně Slováci, nesouce na hlavě rozměrný košík, do vrchu naložený různým zboží n ze skla, z porcelánu i obrázky. Aby košík, jinak velmi těžký, na hlavu příliš netlačil a nalezl větší opory, .podložen býval hadrovým věncem, sedícím na hlavě.

Staré železo, hadry a kosti skupovával občas hadrář. Přijel s hubeným psem, zapraženým do vozíku, zastavil se u zvoničky, uvolnil psovi popruhy, aby si mohl lehnouti, rozdělil se s ním o sousto chleba, které někde ve statku dostal, vzal pak pytel a šel od stavení k stavení „kupovat". Zboží snášel do vozíku. Honorář vyplácel v podobě jehel, nití, tkaniček, tkalounů, knoflíků a jiných šicích potřeb. Vlasař ustřihoval copy a místo peněz dával uvedené věci i jiné potřeby.

Takovou osobu mívala některá obec sama. Říkalo se mu všeobecně „hadrník" či „hadrlump". Byl to starý, vysloužilý voják, který rozmnožoval slávu vojska rakouského v Italii a byl příslušníkem obce. Když zanechal svého obchodu (a učinil tak hodně brzy) musela ho proto obec na stará jeho kolena živiti. Chodil „po třídě", každý den šel totiž k obědu a k večeři do jiného statku, vykračuje si po návsi sebevědomě jako jenerál. Po nějaký čas zastával také službu ponocného; ale také ne na dlouho. Jinak byl to obecní lenoch, který si liboval v prázdném lhavém povídání o felcuku v Netalii, jež se stářím jeho stupňovalo. S ním bydlel v pastoušce nějaký sirotek, který byl husopasem a rovněž chodil „po třídě".

Po žních nebo na podzim, kdy hospodář měl již více peněz za sklizené obilí, přijel do vsi se svým koníkem v krytém voze plá-