Wašj lásce poručiti, an ostáwám Wašnosti oddaný přjtel Fr. Sušil. W Brně 2. Dubna 1840.

Rukou D. Slobody poznamenáno nahoře listu: Obdrž, dne 15. Dubna 1840.

Nedělního času bývala matka naše doma (vypravuje 62 lety stařec z Mladé Vožice). Naproti oknům na dvoře měli jsme ohrazenou studnu. Jedenkráte viděla na ní chlapečka v „zelenom" kabátku, jak si hrál s pentlema. Tak ho viděla třikráte. Když přišel táta domů, vypravovala mu to, ale ten jí řek': „Di, ty blázne, co by to mohlo bejt." Za tři neděle utopila se nám osmiletá sestra, pod kterou se prolomilo prkno na studni, kde nejraději proti naší vůli sedávala. Hastrman ji utopil.

V „panským rybníce" byli jedenkráte komedianti a skákali s topolů do vody, odkud pouštěli „rachejtle". Dva se z nich utopili, a jeden kůň. Jeden z utopených komediantů měl pět prstů hastr-manových na noze znáti, druhý na ruce.

Jak nalézti utopeného, dovídáme se z následujícího: U nás pod „radním mlejnem" jsme se koupávali (vypravuje týž). Jednou nás bylo více kluků, asi osm, kdy Zdeborský po vykoupání pravil, že je mu moc horko a že se ještě jednou vykoupá. Udělal tam žblunk a už se topil; tahali jsme ho, ale marně, byl by nás všecky utopil. Když přiběhl jeho otec, už sme ho nemohli najít. Vzali tedy bochník chleba, do něho dali hořící svíčku a pustili na vodu rybníka. Kde se zastavil, tam našli hastrmanem utopeného.

Často mne má babička, která zemřela jako stařena šestaosm-desátiletá, napomínala, když jsem se koupal v poledne, abych již nikdy nešel se o polednách koupat, nebo že by mne mohl hastrman odvléci pod vodu. Já se však smál a vypravoval, že hastrmana není, ale ona si toho nedala vymluviti a počala vypravovati následující:

Když jsem byla ještě malá, říkala naše babička, abych se vyhýbala Peclinovskýmu rybníku, že je tam prý hastrman.

Když,.„Peclinovký" (Pecinovi) z Vosné, vesničky to asi hodinu od Mladé Vožice vzdálené, stavěli stodolu, pozorovali zedníci, že každého dne v poledne chodí po hrázi nedalekého rybníka malý, zelený mužíček, kterému kape z levého šosu zeleného kabátu stále voda, a že něco mluví. Stále rozhlížel se kolem a dělal různé po-suňky, jakoby zedníky na stavbě pracující k sobě zv-al. Nikdo však nechtěl se přiblížiti, neboť každý předvídal, kdo to asi jest.

Jedenkráte osmělili se dva statní muži přiblížiti se k rybníku asi na padesát kroků. Tu zaslechli, jak vodník volá: „Hodina při-