škodu mu na louce udělal. Ale jak se podivil, když nic spaseno nebylo. Povídalo se, že to byl vodník.

Vondráčkova husa nalezena byla nabodnuta na kůl. Jak po tmě letěla, sama se na něj nabodla. To nástrahou vodníkovou.

Pod jednou skálou u Zvíkova říkalo se: „U hastrmana". Tam že bydlí na suchu a pod vodou má chaloupku, v níž má pod hrnečkama duše utopenců. Vskutku se „u hastrmana" mnoho lidí utopilo.

„Strejda" můj (vypravuje kočí Novák), strašíval mne hastr-manem, který na velkém rybníce hlídá a tam že již moc lidí utopil. A vskutku topil a utopil tam i mého kamaráda, kterého jsem chtěl zachrániti, ale nemohl. Ještě by me byl s sebou strhl, jen s velikým namáháním jsem se mu vytrhl z ruky. Doma jsem měl býti ještě od strejdy bit. V tom rybníce měl hastrman svůj domeček, kde měl uschované duše utopených. Na suchu prý hastrmanovi kapalo z levého šosu. Kdo šel okolo rybníka nebo po jeho hrázi, myslívali jsme, že je to hastrman.

V Bálečích mezi lukama ,kde je průhon z rybníka „Hrubína" vrbovím zarostlý, chodila za svitu měsíce jedna dívka, která si prozpěvovala: „Kdybych měla hastrmana, ráda bych sním tancovala". Voda žbluňkne, panna se strachem lekne. „Nelekej se, moje milá, když si si mě vyvolila."„Ach, ty milý hastrmane, jak to s námi jen dopadne. Ty nemůžeš na suchu žít a já do vody se bojím." ,,Do vody tě nepovedu, na suchu tě poceluju." (B. Nováková.)

Dyž sem se vyučil v Praze u Krcha řemeslu (vypravuje Jos. Ledinský, řezník z Pechové Lhoty), přišel jsem jednou domů do Rabánova u Jičína, kde byl na návsi rybník, v němž hastrman mnoho lidí i dvě ženské utopil. . . Každý utopenec měl znamení na rukou, jak ho hastrman do vody vtáhl.

Jednou v neděli, dyž sem byl eště chlapec, jsme se vykoupali (bylo nás více), a po nás přišli jiní chlapci, asi 8—9. Dva z nich se začali topit. V tom šli dva bratři muzikanti Maršoví; jeden z nich skočil pro topícího se do vody, ale marně. Hastrman chlapce již nepustil a muzikant sotva že z vody vyšel.. .

Dyž sme vostávali eště v Střezmíři, víš, tam u Stupčický dráhy, (počal 86letý stařec Novotný vypravovati), šli sme jednou večer, já a bratr Honzík, oba veteráni, keři se ničeho nebojejí, hlídat „k trnu" hlávky. Byly jako palice, a my se o ně báli, aby nám je některej dlouhoprstej nevyřezal. Šli jsme skrze les oba opatřeni kniklem (klackem).

Víš, Pepíku, pravil Honzík, já tam tak někoho dopadnout, to by měl můj knikel posvícení! Vždyť jsme stará vojna a ta se nedá, to již říkával starej Davídek, vždy jak nás spatřil.

Za hovoru a při kuráži došli jsme na konec lesa, od něhož nedaleko bylo naše pole a za ním za Haškovou loukou panskej rybník.