Drtina vida svoji mouku v potoce, dal se do pláče. „Co jen řekne chudák žena", naříkal, „mouka ta tam, posvícení na krku a já na jinou nemám".

„Nemusí aspoň zadělávat", zachechtal se vodník, „a ty buď rád, že jsi se také nenapil mé vody. To máš odplatu za tu slepici!" A zase dal se do chechtání a zmizel ve vlnách potoka. Drtina kráčel smutně k Hostince — bez mouky a bez trakaře, který vody rychle odnášely.

Vodníkova pomsta. V pazderně za velkým mlýnem v Bělovci u Náchoda žil starý Samek se svojí ženou, také již stařenou. Žili tam dlouho, tuze dlouho a žili vždycky spokojeně a šťastně. Nepřekáželi nikomu, protože žili na samotě a jim také nikdo nepřekážel. Ale k stáří najednou se to všecko změnilo a příčinou této změny byl vodník, který se tam podivným způsobem dostal.

Kdysi v poledne šla totiž stará Samková s konví pro vodu do Metuje. Nabrala vody a nesla ji domů a když ji domů přinesla, vidí teprve, že má v ní velkou štiku. Měla radost, že tak lehce chytila pěknou, velkou štiku a již se chystala, že ji zabije a trhne. Ale v tom přišel domů starý Samek a vida co a jak, povídá ženě, že kdo ví co to za štiku, že se mu to nějak nechce líbit, obyčejná štika prý se tak lehce nechytila, možná, že to vodník, aby prý s ní raději šla zase tam, kde ji vzala.

Poslechla tedy žena, vzala štiku do klínu a šla s ní k Metuji, tam kde vody nabrala a hodila ji zase do řeky. Když ji tam hodila, zaslechla z blízkého vrboví divný chechtot a někdo na ni křičel: „Počkej, počkej, když jste mě neuměli pohostit, dovedu vás potrápit." Stará Samková poznamenala se svatým křížem a jak odtud uháněla, tak uháněla. Celá spocená přiběhla domů a vypravovala muži, co byla slyšela. „Neřekl jsem ti to, že to vodník, už to tu máš," vykládal starý Samek, „teď se jen měj na pozoru".

Samková se měla na pozoru, ale což "to bylo plátno ? Vodník je vodník, ten je všude a není nikde. Hledejte ho, chytejte ho! Sotva se vám někde ukáže, než se nadějete, už je zase ten tam. Das aby ho hlídal.

A tak bylo také u Samků. Sotva usedli Samkovi k obědu, začala koza jejich ječet, jakoby ji řezník na nůž bral. Oba vyskočí a vidí, jak nějaký panáček se zeleným kloboučkem, dlouhým peřím za ním a v zeleném kabátku táhne milou kozičku ze zahrádky přímo k Metuji. Honem se za ním pustili, ale bylo již pozdě. Když již byli skoro u něho, hop! a už byl v řece i s jejich kozičkou. Zamečela chudáček ještě, jakoby na rozloučenou a byla ta tam.

Smutně ubírali se chudáci domů a zle na vodníka naříkali. Ale ten si umínil, že jim nedá pokoje a také nedal. Druhého dne, když zase začali jísti, strhl se na půdě hrozný hřmot, jako když se hráni-