ce dříví sesype. Pospíchali zase oba nahoru, ale kde nie, tu nie. Vodník je tak jen polekal.

Jednou šla Samková po lávce přes Metuj a nesla v košíčku někam do Oermné slepici. Když byla uprostřed lávky, vynořil se pojednou z řeky vodník a než se nadálá, vyhoupl se na lávku, sedl si proti ní, aby nemohla dále. Samková se ulekla, udělala tři křížky a chtěla se honem obrátit a domů utíkat. Ale jak se obrátila,hop! přemetl se vodník na druhou stranu a že jí tady také nepustí, leda jestli mu dá slepici, co v košíčku nese a nedá-li, že si vezme slepici i ji, starou Samkovou. Co měla tedy chudáček dělat. Vzala milou slepičku a s pláčem podala ji vodníkovi. Ten se ďábelsky zachechtal, popadl slepičku a hop! už s ní byl zase ve vodě. ,,A jestli se mi na té mé lávce ještě jednou ukážeš", zavolal ze řeky, ,,tak tě stáhnu za tou slepicí!" Od té chvíle bála se Samková přijíti k lávce a starý Samek vrtěl hlavou, že se mu to takhle v té pazderně nelíbí, že se bude musit vystěhovat. Ale když po delší dobu měli pokoj, myslil si, že to již snad nadobro přestane, ale nepřestalo.

Jednou šel starý Samek do mlýna. Když kráčel po pěšince vedle řeky, přiskočí k němu pojednou vodník a ptá se ho, kolik má asi hodin. Ale chudák Samek žádných hodinek neměl a proto mu bylo těžko pověděti. A když neodpovídal, vyskočil mu milý vodník na záda a jak do něj bušil, tak do něj bušil, a byl by z něho již skoro duši vybušil, kdyby mu chasa ze mlýna nebyla ku pomoci přispíšila. Naříkal chudák až jedna hrůza a byl samá, samá modřina. Od té chvíle nechtěl v pazderně více již ostávat. Prodal ji a odstěhoval se do vsi, dále od řeky, aby měl od vodníka pokoj. A od té doby dal mu vodník také pokoj. Možná, že i on se také jinam odstěhoval, jak to vodník často rád dělává.

Včeličky při úmrti hospodářově. Je to nějakého divení, když po smrti hospodářově zemrou brzy také zamilované jeho včeličky! Ale tomu se diví jen nezkušení, starých zvykův a obyčejů neznalí lidé. Však ve starém statku se to nepřihodí, aby včelky tak rázem za hospodářem odešly, tam vědí dobře, co patří se a sluší. Když totiž hospodář smrtí statek svůj opustí, spěchá hospodyně, aneb nejstarší z rodiny na zahradu k úlům, zastaví se u každého, zaklepá naň třikráte zvolna a zvolá:,,Hospodář umřel!" A tak sejde všechny úly, všude smrť hospodářovu hlásaje. Včelky smutnou zprávu tu slyší a vědí již, co se s hospodářem stalo a proto po zármutku překonaném pracují opět dále. Běda však statku, jestli včelkám smrť hospodářova byla zatajena, běda však i včelkám osiřelým. Čekají jako obyčejně stále na hospodáře, čekají a když dlouho nepřichází, zastesknou si, přestávají vylétat, přestávají pracovat, onemocní a když hospodář nepřichází — jdou za ním — zemrou. (Zbelitov.)

0 pohřbu ve mlýne. Trudno duši o pohřbu každém, avšak o pohřbu mlynárove aneb mlynářěině velice trudno. Když přátelé