ba« (husa ponechaná k chovu) se ozvala. Ve staveních chlubily se panímámy zásobami peřin. A měly pěkně až ke stropu vystlané spódnice, vrchnice a podhlavnice. Některé »vejražní« (zvláštní), docela jen prachové, aby se vzácným hostům v nich sladce spinkalo.

Za to v těch prihrbených chaloupkách, kde bylo vždy hodně drobotiny, kterou chudá políčka stěží uživila, prodalo se téměř všecko peří. Vždyť udřené tělo si také odpočinulo na posteli, vystlané slamou, pokrytou hrubou poslamkou a páperníček pod hlavou prý přinášel libé sńy.

Ale poslóehé, Francku, proč pořád nadáváš tak škaredě Anči? — »Tož si ju déte za sklo a choďte sena ňu dívat, aby ju nehdo netiřkl.«

Stařenka: To sem se už dnes nachovala (děcka), tak mě bole v křéžách! Gtverák: A majó, stařenko, starý baby taky křéža? Stařenka: A tož co myšléš, hňupe hlópá, že taní majó brutfany? (na pečení koláčů).

»Proč, Janku, neořeš hlébš?« »Neide to: dyť sem už všeckem čertom pozuorával pazóry.«

Naša rodina je tak zaplantaná, že by ju ani kopáčem neroztrhal (na dědině je všechno spříbuzněno, sám stréček a tetička).

Stařenka: Taky sem bula jedno pro neboščéka stařečka v hospodě — už tam bul dva dni jednám řízem, hráli v karty, a jenem co sem tam chvilku stála u stola, prohrál patnáct rénskéch. Jak přišel dom, tož sem se s ním vadila: Ty blázne staré, hlópé, co se já nalezli za vajčiskama po hůrách, až bych si krk zlomila, a ty za chvílti probiješ tólí peněz. Dyť je to škoda! Stařeček: A schází ti něco, matko?

Nesu ze zhnilé košule (nerad zahálím).

Na kapku medu nachytáš víc much než na bečku oota (být vlídným k druhým).

(Z pohřební trachty.) »Tož zvíhé se, staré, ať se už jedno vypravíme.« Ferda: No moséme iť dom, robám se líhnó kuřata, tož aby nepřišlo nekerý na svět zhůru nohama, to može raci kráva zdechnóť.

Kole Prostějova majó tak úrodnó zem, že dyž sedlák ztratí