Předchozí 0313 Následující
str. 343
Č. Zíbrt:

Z dějin tabáku a kouření.

Článek o tabakové zdravovědě r. 1802 v č. 7. C. Lidu vzbudil živý zájem. Leží tu na stolku řada dopisu se žádostí, abych pokračoval. Vybírám ze zásuvky výpisků a výstřižků o tabáku další hrstku rázu všeobecného pro poučení kuřákům a pro zábavu nekuřákům. U výstřižků některých nemám poznamenáno, odkud jsem to čerpal.

Smí duchovní kouřiti? O této otázce rozepsal se před nedávném londýnský list, neluštil ji však poprvé, neboť již ve starém »Home Magazine« nalézám o věci té obšírná pojednání. Jistý spisovatel sedmináctého století vypravuje, že v době té nemohli angličtí kněží kázati, jestliže při tom neměli dýmku v ústech; tato stala se jim tak nepostradatelnou, jako sama bible. V témže století vyslovil jistý Francouz přesvědčení, že kuřba je pro stav duchovenský nad míru užitečná, ježto »v celém světě není člověka, jenž by dýmku s větší horlivostí kouřil, než anglický duchovní«. Přes to nalezli se však četní lidé, jimž se nikterak nelíbilo kouření v kostele. Karel II. na příklad zakázal to jako zlořád co nejpřísněji a bylo již věru ;na čase, neboť došlo tak daleko, že duchovní nekouřili toliko při kázání, ale užívali prý (?) tabáku jako kadidla. Teprve v 18. století kněží angličtí vůbec přestali mezi bohoslužbami kouřiti a spokojili se s tím, že své libůstce hověli jen v sakristii, než vyšli na kazatelnu. Dějiny církve anglické vypravují o prudkém sporu, jenž r. 1773 vznikl mezi vikářem a primasem anglickým. Primas navštívil totiž kostel vikářův a žádal po skončených bohoslužbách o dýmku, kterou chtěl vykouřiti v sakristii, vikář to však za žádnou cenu nechtěl připustiti, namítaje, že sakristie není žádným salonem pro kuřáky ani žádnou námořnickou krčmou. Ještě před čtyřiceti lety sdělil jistý anglický spisovatel, že vynikající náčelníci duchovenstva, kteří ve vědě a literatuře prokázali lidstvu neocenitelné služby, kouřili v sakristii mezi zpěvem žalmů. Deset let později prohlásil duchovní, kterému byla přílišná, náruživosť obliby v kouřepí vytýkána, s olympickým klidem, že dýmku svou kouří jen k větší slávě Boží. »Zapudí-li mi dýmka neb dobrý doutník mrzutou náladu nebo zbaví-li mne nepříjemného bolení hlavy, či konečně připraví blahodárný spánek, cítím se povinna Bohu vzdáti díky a velebiti jeho jméno.« Zlozvyk kouření a šňupání v kostele byl od četných papežů ve zvláštních bulách přísně odsuzován, ale všecky tyto buly prohlášeny byly roku 1727 papežem Benediktem XIII. za neplatné a to z toho jednoduchého důvodu, že papež


Předchozí   Následující