z domácího plátna, postavila na ni velkou hřťnčenou mísu s malovanými ptáky a růžemi a vylila z kamenitého hucháče božího nadělení rýžové kaše. Posypala hojně strouhaným perníkem se skořicí, z malého hrnečku lžící pak nabírala jnásla a dělala po povrchu kaše lákavé »rymíčky«. Potom .vytáhla z koše ještě druhou mísu, na níž narovnáno bylo dolků, pomazaných medem od domácích včel. Sedlák položil podál kosu, sundal s pásku tulec s brouskem a zapíchl jej vedle kosy, udělal kříž, děvka také, a nahlas se modlili k snídaní.

Kdo nezná chodský »ostrý kámen«, jak říkají u nás dobrému žaludku vypracovaného člověka o poradovném stole, byl by soudil, že tu na té prostírce božího daru je pro čtyři nebo pro pět osob, snad že ženské hrabačky budou také spolu jísti. Ale božechraň, hrabačky se nasnídaly, než vyšly. No, něco ovšem zbylo »na vynášku* pro dlouhý den, ale mnoho toho nebylo. Ale co bylo horšího, sedlák dobře najedený, po několiku-hodinovém házení kosou dostal žízeň. Byla sice na blízku luční studánka, ale do vysluněné vody se mu té chvíle nechtělo. A že tu nebyla selka, aby první touhu po lepším trunku zabrzdila, milyj sedlák vstával, sedal, rozpačitě přešlapoval, až nechal louku loukou i lidi na ní a zdlouhavými kroky klátil se pryč, ale ne domů — k sousední vesnici.

Hrabačky zatím rozhazovaly kopence a statná děvka, poklidivši karhany se zbytky jídla do koše, jala se rozhrabávati řady na stýlky. V tom tu jedna z žen pohledla za sedlákem a propukla v bezděčný smích. »Vidíte ho, jak přidává do kroku?* dodávala. »Už cítí hospodu.*

»čechmanckyj člověk!* horšila se druhá. »Tu volá práce, sluníčko připaluje, vodpolodne chceme brát a von se nám tak chytře ztratí, hospodář!*

»Šak vona si ho selka najde, haž přídě s vobědem,« mrzutě dodávala děvečka. »Jenom, nebure-li pozdě!«

A bylo pozdě! Konopka si po obědě doběhla pro muže do cizí hospody, vymercovala jej opravdu, ale když se spolu dali k louce, vrávoraly jeho dlouhé nohy, že mu žena musela v chůzi pomáhat. Zadarmo to nebylo. Po všech sousedních lukách zvedali lidé hlavy od práce a pátrali, jaké se ve vysluněném údolí najednou zdvihlo dopuštění boží. Ale bylo brzy po zvědavosti, když proběhlo po lukách od úst k ústům, že Konopka vede Konopu. Hlavní bouřka strhla se teprve na louce samé, kde volala do spěchu několikerá práce. Eukou bylo na ní málo a sedlák nebyl skoro nic pláten, spíš překážel, ať vzal do ruky hrábě nebo vidle.

Konečně bez něho shrabáno, na kupy, naloženo a teď se mělo jeti přes močál. »Aspoň abys se vťiji chytil a potah pře-