ved přes potok!«, vykřikla selka, hněvem všechna rudá a zahrozila oběma pěstmi. Sedlák poslouchal tichý jako beránek. Vzal za viiji a hí! Musel kráčeti pozpátku a bedlivě pozorovati naložený vůz, jejž ženské s obou stran přidržovaly vidlemi a hráběmi, aby se nad stokou nepřevrátil.

Nepřevrátil se vůz, ale převrátil se do potůčku sedlák. Voda jej zbystřila, že honem vyskočil, ale teklo z něho jako z mužíčka (hastrmana). Jedna z ženských pomyslila si při tom nahlas: »Bště dobře, že voli sami vostáli stát, mohlo byjt nech-štěstí!« A druhá souhlasně přidávala: »Vono je něhdy to ho-vádko moudřyjší než člověk!«

Když se opakovaly takové a podobné příhody a bylo marno, jak prosit, tak hrozit, nezbývalo naší statné selce, než aby byla všude napřed. Ký div, že si při tom zvykla nejen křičet, ale i liohit do práce nejen chasu a přijednaný lid, nýbrž i sebe i děti, a to i ty nejmenší, jak které zmohlo nějaký úkol, buď doma nebo na poli. Vždyť s přibývajícími dětmi přibývalo starosti i vydání a během času přišlo těch dětí slušná řada: měli jich u Konopů celý tucet bez jednoho; pět synů a šest dcer. Ti dali matce rozum, než je vyživila, ošatila, vychovala a při tom stále od malička aby jim pamatovala na zaopatření pro vlastní život, až se vyvdají nebo vyžení.

Tak se stalo, že na dvoře u Konopů za vedení matčina práce byla všem opravdu podle starého chodského řádu druhou přirozeností, ale hospodyně Konopuc zapřahajíc do díla především sebe samu, neznala mnohdy míry a možnosti. Pravé pohádky vypravují se podnes, co kdy vykonala v mimořádné nouzi svou vynalézavostí i vytrvalostí.

Poněvadž prý se jí zdály obyčejné hrábě na její síly tuze lehké a na louce málo zabraly, dávala si v čas hospodářova klidu a oprav v zimě dělat zvláštní hrábě pro sebe, které měly o celou polovici zubů více než obyčejné. Zpravidla mívají u nás hra-bačky na. seno hrábě o 15—18 zubech, Konopěiny mívaly 25 i více.

Stalo se kdysi, že byla Konopka volána k soudu na svědectví v čas nejpilnější práce, když se začínaly dobývat brambory. Selka měla již pospraveno několik pytlů na brambory a několik šila nových. A tu práci chtěla mít v pořádku, než krace zakopne do řádky. Šila tedy honem, šila, ale před samou cestou zůstával střižen ještě jeden pytel. Honem hodila na sebe lepší šat, do kapsy u sukně vzala si s sebou nitě a náprstek, cvilin-kové půle pytle hodila si přes ruku a šla. Domů se vrátila s hotovým pytlem. Došila jej na cestě do města a z města.

Nenapravitelnou manželovu chybu snášela trpělivě, jako souzenou životní zkoušku. Křičela ovšem, křičela, zejména když