jí ho někdy veselí kompaňové přiváděli ve stavu pod obraz boží. Tu div, nezmlátila-li všecko na jednu hromadu! A když po takové přeháňce nastávalo zas vyjasnění, říkávala muži na marnou výstrahu: »Hupíješ se! Šlak tě trefí nebo srazíš něhde vaz. A já huž bych dala košinku hrušek ternu, hdo by mi první přišel s tou zprávou.*

Starý Konopa jen se hleděl, aby nemusel takové kázání slyšet před dětmi. Jinak jindy mlčel a trpěl jako dub. Však věděl, že to jeho věrná manželka nemyslí do opravdy, věděl, že ona si váží jeho hospodářských zkušeností, jak rozumí dobytku, jak dovede v díle zatáhnout, jak pečuje o krásný velký sad, jemuž se žádný druhý ve vsi nerovná, ba své bedlivé ženě k vůli byl by se rád zřekl i toho nešťastného trunku, jen kdyby byl mohl. Už si řekl kolikrát, že ne a ne! Dokázal to týden, dvě neděle, měsíc i déle, ale potom náhodou přišel do pokušení několikrát za sebou a podlehl pokaždé. Všecka dobrá vůle rozprchla se jako pára nad hrncem.

Ubíhala léta, mnohá léta. Zajel jsem kdysi do vsi na delší pobyt. Bylo v neděli dopoledne za krásného srpnového dne, kdy je Šumava nejpůvabnější. Vracel jsem se po silnici lemované stromořadím jabloní, a všecek jsem byl zabrán pozorováním přírodních krás rodného kraje. Najednou, kde už zatáčela silnice do vsi, zaslechnu v tom tichu podivné klapání, jako by se dvěma prkénky tepalo do písčité silnice. Hledím kupředu a tu se mi v oklice za zahradním plotem objeví stařenka v starém svátečním kroji a těžkou chůzí krůček vedle krůčku tápe nohama, jako by je měla napolo zdřevěnělé. Dojde až ke mně, dívá se na mne, já na ni. »Muj Bože,« vykřikla, »stará známost. Hdepa se tu berete?« Poznala mne dřív, než já ji, ustaranou, umořenou, churavou vyjmluvnici Konopku... Takhle ji zčinil život! Sotva chodí. Ale je neděle, jde na velkou, dokud prý se může hýbat, bez kostela ve svátek nezůstane. To by nebyla žádná neděle.

Odpoledne měl jsem cosi jednati v Trhanově. Vyšel jsem si o třetí hodině. Potkávám lidi, vracející se po starodávném zvyku z požehnání. Napřed šly skupiny o několika, hovoříce dohromady. Potom se trousili jednotlivci, zejména ti nejstarší, jimž už nohy nechtěly pospíchat, a za nimi za všemi belhala se spokojeně samotná Konopka svými chorobnými krůčky.

»Proč nejste doma? Vždyť už jste byla dopoledne na mši svaté!« obracím se na stařenu s bolestnou výčitkou.

»Doma, doma! Snadno se řekne doma. Hale to se styjská, dy nemiiže člověk dělat a nemůže nic!«