Té chvíle jsem si všiml, že zlá nemoc stáří, působí stařence i na řeč. Hlas jí selhával a drkotal, jako ty nohy, těžko přišla-pující maličké krůčky.

Toho večera dověděl jsem se na hyjtě mnoho a mnoho ze života selky Konopky, než jí stáří a choroba tak ochromily. Jádro všeho bylo, že muž jí odešel na věčnost, kdy by ho bývalo nejvíce třeba při vybavování dospívajících dětí. Potom ovšem všecka starost padla na vdovu a bytelná Chodka nesla ji jako muž, až se jí divila celá ves. Nebyla malá věc, vyženiti a vyvdati devatero dětí a každému pomoci z vlastních úspor na stálé a samostatné živobytí. Teď už jí zbývaly jen dvě, jeden ze starších chlapců, kterého dala vyučiti mlynářem, ale syn, povaha svá a při tom trochu podivínská, řekl si, že nebude stárkovat někde po mlýnech, nýbrž jako rozený rolník vzdá se raději samostatného života a bude při bratrovi jako jeho čeledín dosmrti orat. Takové hrdinské příklady vlastního odříkání bývaly na starodávném Chodsku zjevem ne neobyčejným a najdeme je tam podnes. Chodská láska ke zděděné půdě velela a velí děliti dědictví tak nerovně, že jeden dostává dvůr a ostatní, je-li jich více, jsou rádi, pomohou-li jim rodiče ještě aspoň na chalupu, ano jdou v osudném mlčení i do podruží, jen aby se nemusil »dvůr« po předcích trhat. Druhá zůstala výměnkářce Konopce nejmladší dcera Hanížka. A dobře, že jí zůstala! Žije s ní a poslouží jí v její tvrdošíjné chorobě.

Smrt mužova odhalila v tvrdé na pohled povaze selčině tak jemný a neočekávaný cit, že nechtěli lidé věřit. Jako by to bylo pro věrnou ženu trestem za ono prořeknutí o hruškách. Když smrt pro sedláka opravdu přišla a to před časem, selka nemohla jej dost oplakati a nestyděla se za ty slzy před nikým. Říkali, to že se otevřel v jejím srdci koutek, který měla za jeho' života uzavřen na devatero, zámků. Bylo prý teprva vidět, jak i všecky vády proti mužovu pití byly jen na oko, jen proto, že jich bylo třeba pro dobrý chod v hospodářství.

Ještě jednou shledal jsem se s výměnkářkou Konopkou. Po roee zase jsem zajel do rodného kraje a do její vsi. Při poptávce po mých starých známých proskočila zpráva, že už je stařenka tuze »bídná«. Nohy už prý má jako dřevěné, nemůže nikam vycházet, jen prý se tak trochu šochtá ze sedničky do sadu a zpět. Řeč zadrhuje; těžko už jí co rozumět a ztrácí i pamět.

Umínil jsem si, že ji musím navštíviti. Vyhledal jsem ji za nenadálého chladného, sychravého dne, kdy jsem s ní mínil nejpohodlněji pohovořiti. Ale jaké překvapení! Stařenka nechránila se v teplé jizbě, nýbrž polooblečená seděla na kamenné záspi, ruce obnažené, nohy bez punčoch. A ty nohy rudě chorobné, zamodralé a zateklé, až jsem se zalekl.