meckého; šudrovati: sháněti, hledati; šupák: krušník, landver, houska rozkrojená; šuplata: nízké střevíce; šůty: střevíce.

Taránek: svazeček malých preclíčků; tejdě: nyní; tercen: saze nice.

Uhypnouť: ukrojiti, srv. hýpán chleba; »úkáplo mu na pan-tofel«: znamená, že se trochu opil; umburek (urburek): zavalitý (ouborek, nezralá jarní švestka, roup); uvařičivej: brzy se uvaří, hrách.

»Vacek«, »žid«: jídlo, viz natáhlík; vážnice: studna na okov; vejchoditej: kdo umí dobře choditi; vidrholec: místo na návrší, kde hodně vítr fouká; vlasatej: bez klobouku, šel jen vlasatej, prostovlasý, brzo se vrátí; vobílenka: voda s mlékem; vojedu, tak tě vojedu: že tě uhodím; vokenice: stavidlo u splavu; votich: bezvětří, na př. při vánici v zimě: »Po tomhle zas přídě votich«; vrncáb: lítržek na oděvu; vrncocháč: jídlo z brambor, z těsta sejkorového (viz sejkory), na pánvi upravené, srv. stroubanec; vy chystati trávu; srpem žnouti; Vysočáci dělili se na rynčáky a zákosteláky. Kluci »ryněáci« nesměli do obvodu »zákostelákxi« a zase naopak. Výklad obou názvů viz pod oběma hesly: rynčák, zákostelák; vytíranda viz potíranda; vy-věřiti: vypůjčiti.

Záderčivý: sporý, houževnatý, nepodájný, srv. obstoj; zákostelák: obyvatel z Vysokého nad Jizerou ze zákostelí, z ulic za kostelem, srv. rynčák; »zas navštivte*: přijďte zas (obvyklý pozdrav obchodníků i v domácnosti při odchodu); ze jma: roční počasí od 21. prosince do 21. března, srv. zima; ze záměsta: za městem; zima: velký mráz, srv. ze jma; zpytuju, kdo by to byl: přemýšlím, hádám.

Žbrejchnouť: vylejti; »žid« viz natáhlík.

Vedle ukázek vysockého nářečí v úpravě slovníku dialektického otiskuji ukázky souvislé, zápisy lidového podání, jak je r. 1895 zaznamenává od nejmenovaných sběratelů, studujících, kniha rukopisná, dnes uložená v radnici města Vysokého. Panu starostovi J. E. Nečáskovi a městskému tajemníkovi O. Ďoubalíkovi vzdávám upřímné díky.

1. Štvaní. No tak teda h mým mládi. Chodil sem k Lukšoin na pobyť a někdy zas Josef Lukšu k nám. Jennou já byl tam na pobyti Bylo to v sobotu večír. Bylo asi deset, šel sem domu. Josef Lukšu šel se mnou, mně vyprovázel až na rozcestí »7 a 4«. Tam sme, mně se zdá, na mezi poseděli, věci sme si přerozprá-věli; ale co, to už nepamatuju. Až sme slyšeli dvanáct hodin troubil Na to sem Lukšoj řek: »Já už musim domu, mam jet časně ráno pro mláto, abych se taky drobek vyspal. Zejtra se zas uvidíme a tak teda »dobrou noc«. Šel sem domu. Kdopak v on tam tenkrát byl, co je tejdě Vejnar? — a dyš sem přišel blísko