ke domu, asi tak sto padesát kroků, tam sme měli za doineiii asi dvě, nebo tři kupy sena, zdálo se mně, že tam někdo u těch kůp je. Podle hlasu se mně zdálo, jako by to byl Honza Truhlářů a myslil sem, že tam dělá se seilem ňákou čertovinu. Na nohách sem měl pantofle, takový starý krůty, šuplata. Chtěl sem je přeplašit; patnofle sem zul, vzal do rukouch a bos běžel ke kupám. Neš ale ke kupám přiběhnu, u kůp už nebylo nic a uš sem zas slyšel ňákej hurot, jó — u stunně — co tam votut teče do pazderny voda. Tam sem v tom hovoru znal zas jinýho, tak jaký tam byl Ertman, nebo Aidám Kubičků a holky Filipákovy. E, pomyslil sem si zas: »Takramenti, počkejte, já si tam na vás zaběhnu přeplašit.« Pantofle sem zahodil ke domu a běžim ke studánce. Dyš sem byl asi padesát kroků vod nich, jen sem je slyšel, jakoby něco pozorovali. Tak sem na ně pořáňně křik: Héééééé! Ty utikali; já za níma běžal, co sem moch, a než sem přiběh ke Kocijánom, uš sem je zas slyšel u tabulky. A tu, abych si je nadběch, pustil sem se bandorama, ale dyš sem při-běch do polovičky brázdy, spomněl sem si, že mam jet ráno pro mláto. Tak abych se přec trochu vyspal, myslil sem si: nechám je uš bejt a půjdu rač domu spát. Dyš sem ale přiběch ke domu, eště mně čert nechtěl dát dobře dělat, myslil sem si: Počkejte, sloty, já vám to přeci neslevím, já vás nastrašim. Tady musíte* jit velle domu. Mněli sme tam honnou hranici kohátů. Do těch kohátů sem si set a čkal, až půjdou, že na ně křiknu. V tom ale slyšim vot pazderny štěkot mnoha psu a hnet tři psi vot pazderny běžej polle mně. Byli docela cizí. Štěkot všude byl i vot jinejch psu. Náš pes Taksel přiběch taky hnet a proti mně se s těma psy setkal; zakňučel a běžal pryč vokolo domu a ti zas dolu, kam, to uš nevim. Ale myslil sem si: Takramente, tohle není jen tak něco ledabylo! to ty psi musí bejt něco jinýho! A uš se mně vlasy na hlavě ježily a utikám domu.

Vot ty chvíle, jak sou jiný poudaěky, za jiný uš nedám, neš že to musilo bejt štvaní.

Poznámka: Tato pověst řadí se do skupiny pověstí o divé honbě (Wilde Jagd), kdy slyšeti štěkot psů, štvaní zvěře, trouby lovecké a kmitne se ustrašeným pověreěníkům přelud, lovci, jak pronásledují zvěř. Čtenář jistě zná tuto pověst, ne-li odjinud, z opery Karla Marie Webra »Čarostřelec«, kde při slévání čarodějných kulek v pozadí zjeví se »štvaní«.

2. Smrt. Dyš sem šel jennou z práce, viděl jsem ženskou u Horáčků, byla zároveň lomenicej a tu se vohnula a koukala voknem do sennice. Druhej den stará »Cikorka«, vona handlovala v cikorií, proto jí tak říkali, byla mertvá. Byla to taková malá babička, vokolo hlavy takovej černej hei'bábnik. Ďruhej den bylo po ní.