Říkadla pověrečná i čtveračivá z Níkovic (na Táborsku).

Podávám hrstku říkadel pověrečných (zažehnavadel) i čhve-račivých z Táborská. Dobře vím, že mnohá jsou i jinde známa, ale v Českém Lidu většinou posavad tištěna nebyla. Pro budoucí paměť je otiskuji.

»Cert jede!« říká se, když se nůž ostřím nahoru ležeti nechá.

»Zdráv roztrhal!« říká se, má-li někdo nový šat, při čemž za ucho jej zatahují. »V tom se oženil*, přidává se žertem.

Ženské-li se sukně rozvázala nebo s ní sama od sebe spadla, říká se: Vzpomíná, vzpomíná, vystrkuje hlavu z komína.

¦Chce být hezky!« říká se tomu, kdo jí studenou kávu.

»Roznesl všecku lásku po světě« říká se tomu, kdo pod-šlapky u bot schodil, kdo »šmatlá.«

»Nedostane se naň země,« říká se o lakomcích.

»Smrt na mě sáhla* řekne ten, kdo náhle a neočekávaně jako mrazem se otřese.

Co se komu v neděli zdá, vyjeví se.

Kdo se v pátek roznemůže, tomu žádný nepomůže.

Co v pátek (děláno), jde nazpátek.

Kdo má bradavice, nechť oběhne třikrát kapličku nebo kostel, když se hrana zvoní a říká: Hrana zvoní, nevím komu, bradavice jděte domů, sejdou mu. Podle jiných třeba jíti pod okap, když se hrana zvoní a ruce si mnouti a slova ta říkati, aby bradavice sešly.

Nemocný, jenž by se rád v brzku pozdravil, pošle si pro vodu tam, odkud mu nejlíp chutná, udělá nad ní před pitím tři kříže a řekne: Ty vodičko posvěcená od svatého Jana při křtu Krista Pána, buď mi k zdraví nápomocna!

Lišeje takto pozbudeš: natři jej horkými sazemi a neumývej jich, až se sami otrou; zatím se lišej ztratí. Zažehnat může se následujícími slovy: »Lišej, lišej divoká, nedělej se široká; lidé v pátek maso jedí, však oni tě také snědí.«

Chceš-li pozbýt zimnice, napiš na dvéře svěcenou křídou: »Zinmice ziistaň vně, není dnes doma mě.«

Svrbí-li koho levá dlaň, říká: budu bráti peníze, svrbí-li jej pravá: budu peníze dávati.

Vydává-li někdo poslední peníz, říká: »Ty můj milý posle-dečku, přivez mi jich na kolečku!* aby brzy opět peněz se mu dostalo.