Těsnohlídková, žena asi 40íetá, vyprávěla, že za dětských let doma (Dol. Dlužiny) slýchala vypravovati, jak had v noci kraA^ám mléko cucal; za dne prý býval schován ve žlabe.

Láska vypravoval, že slýchal od otce svého, jak had přiblížil se ku krávě ležící, když za mlada pásával, a mléko jí ssál. Několik prý jich i zabili. *

Poznámka v čís. 2., vztahující se na článek o hadí kůži v roě. X., str. 416. přiměla mne k tomu, připojiti sem ještě pojednání »O moci kůže hadové« ve zmíněném již rukopise »Kniha pěti klíčů«.

Měsíce srpna v hodině lva (znamení na zvířetníku) hleď míti kůži (z hada), spal ji na prášek. Ten prášek jest dobrý proti těmto věcem: Kdybys byl raněný na hlavu, do té rány nasyp toho prachu, do třetího dne se zhojíš. Kdo ten prach má při sobě, žádným obyčejem nebude na hlavě raněn. Kdo by tím prachem s vodou si umyl tvář svou, dostane z něj hrůzu každý člověk, bát se bude nepřítel tvůj (jeho), utíkat bude od něj. Toho prachu nasyp na dům nepřítele tvého, hned se vystěhuje. Kdybys šel k soudu, nasyp toho prachu do střevíce na nárt a stůj na něm pravou nohou: cožkoli u práva mluviti budeš, obdržíš, ve všelikém hádání zvítězíš. Kdybys ho zašil poslovi do šatu, bude ti věrný. Kdybys ten prášek dal na stůl, kde by co jedovatého bylo, zdvihne se větrem ten prášek pryč. Když ho dáš do úst a do střevíce, to budeš vědět, jak před tebou utíkat budou. Kdybys ten prášek někomu dal na temeno, tak se ti ze všeho vyzná a sedne na zem a bude všechno povídati.

Ještě o něčem dovolím si v tomto dopise zmíniti. Vypravoval mi A. Voplakal, že asi před 10—12 lety chodil po Habrech jakýsi člověk, snad cikán, a prodával zvláštní divné kořeny, které měly úplně podobu člověka s vlasy, vousy, rukama i nohama. Tvrdil o nich, že tomu, kdo takového mužíčka pod práh zakope, ze sedmi okolních stavení štěstí přitahuje. V čísle 198 Štěrbovi jednoho mužíčka koupili a zakopali. Loni přešel domek ten na Sůvovy. Ti něco opravovali a pod prahem kořen našli. Zase jej prý na totéž místo zakopali. Vzpomněl jsem si při tom na článek red. Č. Zíbrta »Mandragory Rudolfa II.« v 0. L. r. XII. č. 6. Snad by to mohla býti také taková mandragora1?

Kdo při počítání poslední ostal, nebo na koho první slovo padlo, je Slepou babou. Také se určí tak, že jeden načerní si