jeden prst a ostatní bílé nechá. Hráči pak zvolí si každý jeden prst, kdo černý napadl, je Slepou babou. Hra sice všeobecně známá, tu podávám varianty říkadel.

Zavážou mu oči složeným šátkem, vedou jej do koutka a tážou se: Kam tě vedeme, babo1? Do kouta! Co je nahoře? Pán Bůh! Co v dole? Kbelík! Co v tom kbelíku? Klubko! Co v tom klubku? Jehla! Co v té jehle? Nit!

Řízni bábu kmit, kmit!, vykřiknou vodiěové a rozběhnou se po světnici. Baba je chytá. Přítomnost svou oznamují, třepajíce, a aby si bába neuškodila, volají na ni, když se k něčemu blíží. »Ouraz! hoří!« Koho chytí, ten je babou.

Nebo: Vědem babu do kouta. Co taní vidíš? Starého kohouta! Co víc? Starý střevíc! Co v tom střevíci? Klubko! Co v tom klubku? Jehla! Co v té jehle? Nic! Jdi si do ní hledat, nit! (Srv. Erben, 4, str. 97.)

Hráči usednou na zemi do kolečka, zvolivše si čerta a anděla. Jeden z hráčů, nejspíše ten, kdo má dobré nápady, jest vůdcm. Pojav z sedících jednoho za ruku, vodí ho okolo kolečka říkaje: Když jsem šel skrz les, pokousal mě černý pes; prosím vás, dejte mi kus náckového (nátkového?) koření!, řekne k některému přistoupiv, pak jej vezme za ruku, vodí okolo kolečka a říká: »Vedu, vedu andělíčka okolo zlatého kostelíčka; vedu, vedu čerta okolo pekla, klekni, nemehlo! kněz jede!« Vůdce hledí teď buď vtipným vypravováním, nebo rozličnými prostředky příměti klečícího k tomu, aby se zasmál. Okázal-li zuby, dostane se čertu; nezasmál-li se, jest andělův. Když juž žádný více nesedí, čertovci chytí jeden druhého okolo opásání a andělé také a tahají se o měchaěku, nebo se přes čáru přetahují.

Variant z Velíše pod Blaníkem: Vedu, vedu andělíčka, okolo božího kostelíčka, andělíčkii, klekni a ručičky sepni, ani zuby neukaž...

1. Naše babička z Vepic vyprávěla pro poučenou, jak některý Čech ív cizině zapomíná zdánlivě česky hovořiti a nutí se do cizoty.