Eniky, beniky, kliky, aus, alca, pulca, trans!

Zajíc sedí pod dubem, hraje karty s holubem, holubička pláče, že nemá koláče. Já jdu do komůrky s háčkem, mám tam koláčky s máčkem. Páni, dejte koláče, ať mně nepláče. Koláče nemáme, buchty nedáme. (Srv. Erben, 21 (str. 29).

Brouk leze po poli, veze hrachu tabuli. A ty, milý brouku, kterak tobě říkají1? Já pán, Šebestián, pasu koně na vejhoně, čím je mrskám? Zlatým bíčkem, pod škopíěkem: ci ha hu ja vén!

Když chce kovář koně kovat, kolik hřebíků musí potřebovat1? Pět: jeden, dva, tři, čtyři, pět.

La, la, la, ía, (při tom rukou sáhá se na ústa) veveří, přijeli k nám tři kněží; hrách se peče na kamenci, utíkejte všichni Němci, (z města), bílá hus, černá hus, a ty kluku, jdi ven už.

Prší, prší jalovec, ztratili jsme pět ovec, šestého berana, se zlatýma rohama; kdo ty rohy najde, čtyry míle zajde, navrátí se nazpátek, najde zlatý kabátek; navrátí se ještě, najde zlatý kleště; navrátí se zas, najde zlatý pás.

Anděle, mandele, cukyte herum, rošte, štajne, píme herum; píchá, píchá ole neune, zehn'.

Proti národopisným »rokům.« O tak zvaných národopisných »rocích«, jež hlavně na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku byly pořádány, pravidelně jsem podával v »Českém Lidu« zprávy i tam, kde pořadatelé neuznali za vhodné, jedinému časopisu národopisnému svého druhu, Českému Lidu, oznámiti, že »rok« pořádají a co v něm chystají. Přítel dr. F. Pospíšil, ředitel selského oddělení v Zemském museu v Brně, slíbil, že půjčí obrázky, ale pak se vymlouval a nepůjčil... Přes to stále jsem podával zprávy. Aby byl slyšán i hlas protivný, otiskuji, co soudí »Lidové Noviny« 12. VI. 1928, čís. 297: Národopisné. S mistrem Frolkou podnikli jsme národopisnou přehlídku slováckých krojů a zvolili k tomu den církevního svátku a tu hodinu, kdy zástupy lidu vyhrnou se z kostela na náves a doprovázejí kněze s Nejsvětější ke čtyřem oltářům. Objeli jsme Niv-nici, Dolní Němčí a Vlěnov a nebyli jsme zklamáni. Žádný »slovácký rok« se nevyrovná tomu, co bez režie, bez vstupného, bez potlesku a bez nucených efektů, bez pořadatelů a novinářské reklamy viděti lze jako životné, přirozené a přece tak ji-uaavé na travou posypané Cestě, která se táhne Nivnicí, Dolní Němčí a Vlčnovem. O božítělovém dopoledni vyjdou vesničtí