mítali snahám k odtržení od Pruska doslova: »A dybysme měli seno vynaložit, třá i spravedliuje křen cedit, jen dyž vo-stanem tadyk u Prajska!« Dodává za souhlasu všech nás: »Až se člověku hlava při těch slovech zatočí... Jako tedy musil ztroskotati pokus s memorandem (města Náchoda, Hronova, Police, podaným do Paříže ve prospěch cechů kladských), stejně mohly vyzněti již jen na piano další návrhy, aby se Kladsko vyměnilo za některý náš výběžek německý (broumovský, chebský, posledně javornieký ve Slezsku). Bedřichův lup z roku 1742 byl tedy navždy zpečetěn, a nám teď zbývá leda vložiti si Kladské jako suchý kvítek do národního herbáře, Ai přece nelze jich oželet! Drobná ta haluzka, jež hlásila se k nám svou svěží řečí lidovou, svou písničkou i báchorkou, svými zvyklostmi, uvadne teď nadobro v jícnu pruské zádavy. Nastojte, co zbývá nám"? Poslední pozdrav tonoucí lodičce, za níž se spínají zdáli ruce nemohoucí a bezradné, kdy poslední chorál ji. provází v klín hltavé hlubiny ...«

Paukner Frant. S., Pod Zvíkovem na zápraží. Obrázky, pověsti a vzpomínky z Milevského kraje. V Praze, Max Forejt, 1927, 8°, str. 204(1). Z obsahu: Divoženka. Kaplička. Klibna. Kočičí máma. Meluzína. Mudrlant. Náhoda? Odplata. Osta-drata. Pejsek. Písecák. Pomník jelena. Pomstil se. Posedlý ďáblem. Pytlák. Rulík. Sousedé. Světélko. Šanták. Ten černý vzadu. Ukradená máje. Upsaný ďáblu. Vendelín. Vodník. Vzpomínám... Úvodem: »Kdo by neznal nebo nevzpomínal našich venkovských zápraží? Bylo před vchodem do našich chalup a statků, vydlážděna kamením, rovně se dvorem, někdy i zvýšena nad ním. Bylo to jediné místo, kde si rodina v létě popovídala. Tátík, udřený prací, protáhl si večer na něm údy, matka přisedla vedle, děti opodál a na jejím klíně, v stájích koně chrupali, dobytek oddychoval, v šeru dvora protahovaly se dlouhé stíny stavení a vozil a na nebi třepetaly se tisíce a miliony hvězd, malých jako tečka, velkých jako plamének kahánku, jasných jako stříbro. Na zápraží za takových teplých večerů a vlahých nocí sedělo se dlouho. Vyprávělo se o všem. možném. O denních starostech, o úrodě, o starých lidech, o zašlých časech, o strašidlech, pověstech a bájích, o zvycích a o každém člověku, kopci, poli a lesích rodného1 kraje. Vzpomínalo se na lidi, na jejich život, radosti i vášně, mluvilo se o živých i mrtvých. Tam pod Zvíkovem na zápraží, v těch r.a-šich vesnicích milevského kraje, vyprávělo se mnoho. I to, co zde psáno.« ... A slyšel to na zápražích také redaktor Českého Lidu, krajan »jickováka« Pauknera. Tam byla zasévána setba od dědouška a babičky, láska k životu lidu tamějšího, k jeho písním, obyčejům, pověrám, zábavám. Tam při výletech