na starobylý Zvíkov, při pohledu na ponuré zříceniny bývalé slávy, vznikal. smysl a cit pro minulé věky, jež pak studiem dozrály až ke zvláštní knize o minulosti Zvíkova. Není divu, že Pauknerova kniha zachvěla všechny struny vzpomínek mých na mládí, na studie, na děje a osoby, o nichž »student Sáňkuj« tak dojemně píše.

Aidolf E. Vašek, Z dějin českého novinářství ve Slezsku a na Hlučínsku. (1842—1910). Kapitola z připravovaných »Dějin české žurnalistiky«. (Otisk z »Vlastivědného sborníku slezského.« II. V Brně 1925, 8°, str. 30. Z obsahu: Dieblův »Moravskoslezský časopis« (1842—1846). Lelkova Holubice (1846). Vaškův »Opavský Besedník« (1861—1865). Opavský Týdenník. (Od r. 1870). K dalšímu vývoji českého novinářství mezi pruskými Moravci na Hluěínsku a Hlubcicku. Těšínské Noviny (od roku 1894.) Slezský Věstník. Časopisy nového politického vrstvení. Časopis »Slezské Slovo«. Po tak slibné ukázce těšíme se na celé dílo, které jistě rovněž přinese další důležité příspěvky k lii-storii kulturního vývoje lidu slezského a hlučínského. Doslovné ukázky dopisů vhodně doplňují (Prásek, Zacpal, Vašek) pásmo celkové, tak poučné, tak svědomitě sestavené, s novými poznatky, odjinud neznámými. Kromě J. Vyhlídala snad nikdo nezabral se tak horlivě do studia slezských časopisů z vlastního poznání.

Boh. Vydra, Polská středověká literatura kazatelská a její vztahy ke kazatelské literatuře české. (Věstník Královské České Společnosti nauk, třída íilosoficko-historicko-jazyko-zpytná, 1927., otisk, str. 155.) Známo je, že nejtěsnější svazky sloučily ve středověku cechy a Poláky na poli církevním, kdež nalézáme nejvíce vzájemných vlivů a působení, při čemž ovšem národ český, jako národ tou dobou vysoko kulturně stojící, jest spíše v roli dávajícího, kdežto národ polský zejména v tomto oboru zaujímá spíše roli trpnou. Zdá se, že nejintensivnější byly tyto' středověké církevní styky mezi oběma národy v církevním kazatelství, neboť již význam tohoto umění v praktickém životě náboženském při cestě víry Kristovy z Čech do Polska jistě působil na značné rozvinutí vzájemných styků v tomto oborii středověké theologie. Poznání těchto vzájemných styků v církevním kazatelství českém, a polském, až do konce st. XV. věnována jest tato práce; kazatelství polské, zejména ve svých počátcích, nezbytně čerpalo z bohatej i se rozvíjejícího kazatelského umění českého, ačkoliv novější názory vědecké o vlivu středověké kazatelské literatury české na Polskou leccos v její prospěch opravily. Při tom probrány nejenom vztahy, vážící se kazatelstvím církve katolické, nýbrž ukázáno též na styky, na význam a ohlasy kazatelství łmsit,-