Za povšimnutí stojí, jak lidový zpěvák ve 2. sloce s SU taktem si vedl, když chtěl vyzpívat »a křičeli: »Chcípni!« Také ukončení je pěkné. Když už četníci »zajmuli oba mordéře«, tady je přirozené ukončení celého eposu ą naše lidové zpěváky vůbec nenapadlo jít podle melodie dále.

Bylo pak smíchu, když se zpívala písnička v hospodě. Tenkrát tam seděli všichni tři účastníci a z ničeho nic začali si připíjet, vyhrožovat a zase se objímali a nic se nezlobili, že »jsou v písničce«. Byli hrdi, že jsme jejich činy opěvali.

Svoje půtky lid nikdy nejde vyřizovat k soudu. Cítí, že by mu spíše na ceně ubylo, než přibylo. Dojde-li někdy k žalobě u soudu, bývá to obyčejně udání četnictva nebo jde o na-foukance a obě strany jím svorně opovrhují. Říkají: »Jó, soudy! To můžou dělat jen páni. My se srovnáme sami. Soudy koštu-jiou moc peněz a advokáti to jsou ňáký žráči.«

Celkem je náš člověk při horkokrevnosti náramný dobrák a nevydráždí-li ho kdo, popovídá, pozlobí se, »pošpásuje«, sám však nikdy nikoho bez přímého popudu nenapadne. Připije-H se mu a nabídne doutník nebo cigareta, otevře vám srdce dokořán a vypoví všechny strasti. Rád si zatancuje, rád se napije piva a nesmírně rád zpívá. U nás, když se schylovalo k pračce, vzali jsme protivníky a začali zpívat a vždy s úspěchem. K srážce nedošlo a oba svoji zlost vyzpívali. To jsme vždycky »začiii« rozmarnými písničkami i odrhovačkami.