Předchozí 0056 Následující
str. 53


»Na Marjánce« se říkalo podle pražského vzoru hostinci v blízkém městečku. Baletit, tancovat. Také zaéala-li hudba hrát k tanci, bylo po nepřátelství. Obě strany šly do kola. Mnoho dokázaly ženské. V mnoha případech odvedly rozvaděné muže domů a nešlo-li to po dobrém, musilo to jít po zlém. Náš lidový člověk není hněvivý a zapomene obyčejně na mrzutost hned po prvém vyspání. Káno hezky řekne jeden druhému »Dobrýtro« a chovají se tak, jakoby se nebylo nic stalo. Každý ví, že to bylo trochu tím pivem a rozčilením, ví, že jeden od druhého leccos potřebuje skoro denně a na hněvy není místa. Dovedou si hodně vynadat, poprat se, ale hněvat ne, ba ne! Ženské jsou v sobě každou chvíli a najednou je vidíte, jak svorně jdou po cestě a důležitě si vykládají. To už je však jiná kapitola!

Zdena Hochová-Brožíková:

Zvláštnosti mluvy lidové na Vysocku.

(Dokončení.)

3. Bílá plula. Von to je ale taky příběh praudivej. Stalo se to ve Třiči. Tak tam jeden, tejdě uš je neboštikem, handloval s lenem a přijel na večír domu. Za domem je velká stráň a v tom břehu mlíčnice. Von tam sloužil ňákej Modr ák, neboštik; byl svobodnej. Hospodář mu, Matějoj řek: Dostaneš dvacitnik, diyš budeš tu fůru do rána hlídat, abych nemusel skládat. »To budu; ale pučte mně flintu, abych se nebál!« Neš přišel s f lin-


Předchozí   Následující