»Na Marjánce« se říkalo podle pražského vzoru hostinci v blízkém městečku. Baletit, tancovat. Také zaéala-li hudba hrát k tanci, bylo po nepřátelství. Obě strany šly do kola. Mnoho dokázaly ženské. V mnoha případech odvedly rozvaděné muže domů a nešlo-li to po dobrém, musilo to jít po zlém. Náš lidový člověk není hněvivý a zapomene obyčejně na mrzutost hned po prvém vyspání. Káno hezky řekne jeden druhému »Dobrýtro« a chovají se tak, jakoby se nebylo nic stalo. Každý ví, že to bylo trochu tím pivem a rozčilením, ví, že jeden od druhého leccos potřebuje skoro denně a na hněvy není místa. Dovedou si hodně vynadat, poprat se, ale hněvat ne, ba ne! Ženské jsou v sobě každou chvíli a najednou je vidíte, jak svorně jdou po cestě a důležitě si vykládají. To už je však jiná kapitola!

3. Bílá plula. Von to je ale taky příběh praudivej. Stalo se to ve Třiči. Tak tam jeden, tejdě uš je neboštikem, handloval s lenem a přijel na večír domu. Za domem je velká stráň a v tom břehu mlíčnice. Von tam sloužil ňákej Modr ák, neboštik; byl svobodnej. Hospodář mu, Matějoj řek: Dostaneš dvacitnik, diyš budeš tu fůru do rána hlídat, abych nemusel skládat. »To budu; ale pučte mně flintu, abych se nebál!« Neš přišel s f lin-