vojska ho hledalo, předci ho nemohli najít. Když přišel večer, tak on šel daleko skrz jeden les, až ho nohy bolely, tak on si sed na jeden pěkný trávníček, tak sobě vzdychal, že nemá ani co do huby dát, najednou se upamatoval, že má v kapce kus chleba. Tak ho hned taky sněd.

Jde furt skrz ten les, najednou přijde k jedné chaloupce, v té chaloupce bydlela jedna stařičká babička. On jí prosí o kus chleba. Ona odpověděla: »Mládenče, tu máš klíč, nedaleko jest jeden zámek, tam di, budeš se tam mít dobře.« Tak on tam šel, otevřel vrata, jde dál, tu našel dveře od pokoje, vchází do dveří, hned se zaradoval, viděl jídla na stole. Hned si sedl ke stolu a jedl, když se najedl, najednou tu slyší krásnou muziku, on k rú chtěl jít a nemohl, pořád šel, ta muzika pořád dál a dál šla, tak že on k ní nemohl nikterakž přijít.

Jde zas zpátky do toho pokoje, byla tam postel, on< si lehl a spal až do večera. Tu najednou přijde k němu celá černá panna, ta ho vítá a hned ho prosí, jestli by je mohl vysvobodit, že sou tady tři sestry zavinšovaný, že už sem kolik jich přišle: Žádný nás nemohl vysvobodit. My doufáme, že ty nás vysvobodíš.« On jí povídá: »Bude-li možná, proč ne?« Ona mu povídá, že sem přijdou na něj čerti. »Oni tě budou tlouct a nejhoršího ti budou dělat, a ty ani neodpovídej, kdybys promluvil, tak by bylo s námi zle.« Až byla noc, tak on si lehl, před jedenáctou hodinou, už byl za dveřmi hrozný šumot, on už se domníval, že přijde o život.

Hodina jedenáctá tluče, tu se dveře na jednou otevřely. Tu přišel čert, tu ho začal tlouc, aby promluvil, on ale nechtěl. Tu tluče dvanáct hodin, šel pryč: »Zejtra přijdem dva.« Ten si myslel: »Jak já vás zejtra napálím.« Ráno přišla ta panna děkovat, už měla bílej pás okolo sebe. On jí povídá, že už tady dál neostane. Počala zas muzika hrát, ona se mu líbila, pořád říkal: »Ještě chvilku, ještě chvilku,« až přišel zas večer. Ta panna mu přinesla večeři a dala ho do jinýho pokoje spát, a prosila ho, aby měl strpení přes ty dvě noci.

Tluče jedenáctá hodina, tu přišli dva, zas s ním házeli, vohnivé řetězy opásali. On předci na to nic nedbal. Tluče dvanáct hodin, museli jít pryč: »Zejtra přijdem tři.« Káno přišla panna mu děkovat, pod piil bílá, prosila ho jen, aby počkal už jen jednu noc. On povídá, že se tu už nezdrží. Zas muzika hrála, tak se mu líbila, pořád říkal: »Ještě chvilku, ještě chvilku!« Až přišla noc, ta panna mu přinesla večeři a dala ho zas do jiného pokoje spát. Tluče jedenáctá hodina, tu se ženou, začnou ho brát, tlouci. Matka (zdálo se mu) povídala mu: »Proč si se tak zatvrdil, že ani nechceš na ně promluvit1?« Otec: »Synu, pojď