jí celý bochník. Ona si sedla a dí: »Tam a tam je král, má tři dcery, a ty má ztratiti. Kdo je z pazourů dračích vysvobodí, dostane jednu z nich za ženu a kus země.« I šel.

Potká vůz s těžkým nákladem s železem. »Příteli, pomozte mi!« Cuřík dí: »Vypráhněte, vytáhnu to z kalužiny sám.« Vo-zatej se mu smál řka, že mu to dá všecko, když to vytáhne. Vytáhl to. Železo si vzal na rameno a vůz mu daroval.

Přijde ke kováři. »Kováři, ukovej mi ďubátko (kladivo).« Nemohl, ukoval si ho sám.

Přijde ke koláři. »Koláři, udělej mi topůrko, k tomu kladivka.« »Kdež pak bych takový dřevo vzal?« On mu ho z lesa přinesl a udělal si ho sám. Potkal kameníka. »Ten mi může býti dobrý«, vzal ho sebou. Potká opět jednoho člověka. »Co jsi za řemeslníka?« »Já jsem řemeslník takový, co hází kopce do dolíka.« Vzal ho sebou.

Přišli k tomu královi. I smluvili se s ním. Noc osudní přišla. Cuřík si lehl večer pod prah u pokoje, »S kopce do dolíka« si lehl v síni pod prah a kameník na popraží venku. Usnuli. Drakové již nesli princezky. Poslední nesl tu největší. Zavadila bílou nohou o Cuříka. Probudil se, i ostatní. Pronásledovali je. Draci vletěli s nimi do skály a skála se zavřela.

Vrátili se, a řekli králi, že si musejí dělati tři rumpály, aby se mohli spustiti do skály. U skály pak si udělali oheň a vařili. Cuřík bral bochníček za bochníčkem a bečku sejra přiku-soval. První noc hlídal kameník, aby oheň neuhasí. Ze skály vyletěla babička a přišla k němu. »Ach panáčku, zima, zima, zima, zima!« »Pojď se bábo ohřát!« Tahala mu jídlo z hrnku, majíc drápy kočičí. Dali se do sebe. Ona ho celého poškrábala a vletěla do skály. Neřekl jim to. Kypělo z hrnka a v zmatku vlezl sám do trní. Druhou noc hlídal »S kopce do dolíka«, a to samé se dělo. Třetí noc hlídal Cuřík. Přišla baba. Dali se do sebe. On jí mrštil do dubu, až se dub rozštípil. Ona pak vletěla do skály. »Vím, co vás poškrábalo.« Smál se jim Cuřík.

Pouštěli do skály kameníka. Dal znamení provazem, aby ho vytáhli, že jest tam tma. Pouštěli tam »S kopce do dolíka.« Ten přišel již trochu níže. Viděl velikou povodeň. Spouštěli tam Cuříka. Dostal se až dolů. Tam byla krásná krajina a slunce krásně svítilo. I šel do města. Věž vysoká. Na ní seděla baba. Jak ho viděla, utíkala. Chytil ji: aby mu pověděla o těch princeznách. Vedla ho k první; Princezna mu dala prsten na památku. Schovala ho pod necky. »Čuchy, čuchy smrdí tady člověčina.« Když drak spal, zabil ho svým kladivem. Vedla ho k druhému draku. Též tak; musil více vystáti. Vedla ho k třetímu, též tak, vystál nejvíce.