Vedl všecky ke skále a druzí dva je všecky nahoru vytáhli.

Nyní ale záviděli mu pomocníci štěstí jeho. Umlouvali se,. že až ho potáhnou, že ho pustějí dolů, aby se zabil, a oni že budou za vysvobození sami obdarováni. On viděl myšlenky jejich. I uvázal kus skaliny na okov. Oni pak s polovic pustili a vedli princezky ku králi. On Cuřík přijde do chaloupky. Zůstával tam dědeček slepý a slepá babička. Děvečka jim nosila jísti. On jim to snědl. Konečně se prozradil.

Slepý stařeček ho vzal do služby. Vedl ho do první komory ¦— kosti; do druhé — duše; do třetí — klenoty. »Nevěrně-li sloužiti budeš, zde tě roztrhám a tamto půjde tvá duše. Věrně-li,, obdaruji tě,«

Pásl den ovce. Den — rok. Vystoupil. Vedl ho do třetí komory, aby si vzal. Nechtěl. Dal mu. »Jak se odtud dostanu?« I dí: »Až přijdeš před slunce východem k té díře, slunce tě vytáhne.« Bylo tam 20 mil. Dal mu boty, s nimiž kráčel 3 hory na horu. Slunce ho vytáhlo. Šel ke králi. Svatba.

Cuřík jako žebrák netoužil sice po připovězeném bohatství,. ale jedna z těch princezen se mu líbila. I chtěl aspoň, aby pravda vyšla na jevo, a závist byla potrestaná. Princezna dí, aby se ho optali, co si z tabule žádá. Chtěl z číše se napíti, co pije princezna. Dovolila. Upil a vhodil tam ten prsten. Ztratil se. Princeznu přepadla žizeň. Pila a poznala prsten.' Dali ho hledati. Našli ho. Král mu dal bohatství a dcera si ho vzala za muže.

Jeden variant této pověsti počíná takto: Byl otec a matka. Měli dceru. Ta šla do světa. Přišla do prostřed lesa a přenocovala pod dubem, neboť nemohla z lesa toho nalézti cestu. I přišel k ní lesní medvěd a vzal si ji za ženu, měli spolu pacho-líěka (Cuříka) a ten byl po celém těle chlupatý jako otec. I ptal se matky: »Což, matko, není v světě tomto tak hezounkého bílého stvoření podobného tobě!« a matka mu povídala o lidech. I šel se podívat do světa mezi lidi. Přišel k sedlákovi atd. vozil borovici atd., stála tam hruška obalená ovocem u cesty. A vzal Cuřík klacek a mrštil ním na vysoký strom. Několik mu jich spadlo. To se mu zdlouhavé býti zdálo: vzal tedy kobylu, kteroužto vypráhl, za zadní nohy a mrštil ní na vysoký stroni,, až do vršku. Kdež nejkrásnější byly hrušky, hrůzu jich srazil. (Zapsáno od J. Beneše, rolníka v Sobědraži. Pověst umělá.)

Byltě v Čechách za prach starých času jeden čarodějník,, a měl svůj hrad v jednom lese na velikej skále. Ten jistej čaro-