nutila, že by jí v tom neposlechla, ale že by raději si volila umříti, nežli skrze tak jedovatýho hada tak nešťastná býti.

Dobroěiná niáteří-družka tak dlouho ve svém slibu stála byla, dokud rytíře Vrátiče nepoznala, jak ho ale poznala, hned ho tak milovala, žé si z mateřského upamatování a prosby nic nedělala, ani na hvězdy nic nedala, ba si jich ani už více nevšímala a tak celá její blaženost pozůstávala v jediném jejím miláčkovi Vrátičovi a žádný jí nemohl od toho odvrátit, aby rytíře Vrátiče nemilovala, že skrze něho nešťastná bude. Všechno svým rodičům vymlouvala.

Za několik měsíců vyšlo od českého krále poručení, aby všichni knížata a hrabata a rytíři se připravili do pole, že potáhnou do Palestíni. Když došla ta smutná zpráva mladýho rytíře Vrátiěe, nad tou novinou se velmi zarazil a šel k svej milenej máteří-družce to oznámit, nade čímž se ubohá dobročinná dívka velice ulekla, až se na celým těle třásla. Tu jí teprva šlo na paměť matčino a otcovo napomínám, tu se jí před očima míhaly hvězdy. Pro strach a bázeň nemohla ani slovo promluvit, až po chvíli pravila: »Ach, už sem nešťastná skrze lásku.« Tui ji začal těšit vroucí láskou ubohý rytíř Vrátič, že jde jen pro ní a pro svou vlast bojovat a že doufá, že se šťastně domu navrátí a potom, že si jí vezme a že je žádný více od sebe neodloučí, než jediná smrt ubohé máteří-družky nad mocností lásky a nad zlým osudem.

Když se již chýlilo k večeru, šel ubohý Vrátič k rod:ńim máteří-družce, by se s nima rozloučil a aby v nepřítomnosti jeho milenou dcerušku a jeho někdy nastávající choti těšili, až do jeho se domu navrácení, snažně jich prosil. Načež mix otec i matka řekli, že, až se jedenkráte do cizí země dostane, že si tam jinou oblíbí a ji si taky za manželku bude chtít vzít a domu že se nebude chtít více navrátit, a tudy že jejich milenou dceru nešťastnou učiní. Tu ubohý Vrátič zapřísáhl se rodičům své milenky, že jestli by si tam jinou chtěl vzít a více se domu nechtěl navrátit,, tak že sám sebe jim dává do jejich moci, aby ho skrze jejich moc čarodejníckou až k jejich hradu přicarovali a před jejich hradem v jakoukoliv věc proměnili a s tím se pryč odebral.

Ubohá máteří-družka ho vyprovázela z jejich hradu domu a tu teprv více naříkala, více nad jeho přísahou než nad jeho odchodem, neboť sobě myslila, kdyby se byl nezapřísahl, tak že by jen ona nešťastná byla, ale když se zapřísáhl, tak že sou oba nešťastny. Tu ubohá měla z jedny žalosti dvě. Ta mu počala domlouvat, proč se jejímu otci tak nesmyslně zapřísáhl, že její zármutek zdvojnásobil, nebo že měla prve jen sama nad sebou a nad svým osudem zármutek a nicko že musí mít i nad