jeho neštěstím žalost, neboť že ještě nezná jejího otce hněv a mocnost. Ubohý Vrátiě vyrážel svou milenku, jak jen nejvíce mohl a řekl jí, že by takovejch přísah mohl na tisíce učinit a že by si z nich tak málo dělal jako z tý jedny, poněvadž je jeho láska pravá. Zarmoucena dívka vyprovázela svýho milovníka skrze jejího otce sad, kdež on měl všelijaký květiny a byliny sázeny a i taky stromoví a ten sad neměl okolo sebe žádnou ohradu, nýbrž byl jen obehnaný širokou mezí. Když přišli asi do polovice toho sadu, zůstali státi a loučili se jeden od druhého. Tu rytíř Vrátič začal poznovu, svěj milence na svou věrnost přísahat,, Však ale máteří-družka už svýho milence ztrátu předzvídala, proto také jí přísaha byla žhoucím uhlím, neboť dobře věděla, že její miláček skrze jeho přísahaní bude nešťastný. Když se rozešli ještě se máteří-družka za svým miláčkem dlouho dívala a sobě umínila, až se někdy láskou utrápí, že si od svého otce dříve, než umře, vyžádá, by jí na tom místě dal pochovat, poněvadž se na tom místě se svým miláčkem naposled loučila, neboť hrad jejího otce byl z jedné strany iesem zarostlej a z druhý strany byl překrásný sad rozličnýho kvítí a rozličných stromoví a bylin a podle toho sadu byly utěšeny lučiny. Když se do hradu navrátila, nalezla matku plačící. I počala se velice rmoutit nad zármutkem svý matky a v duchu litovala, že neposlechla matčiny rady a že nevěřila hvězdám, že skrze její neposlušnost nejen ona sama nešťastná bude, ale i její dobrá matinka, ba i její miláček a tak sobě dělala všelijaký předhazky, i taky, že lidé dobročinosti a pomoci zbavení budou, když sebe i dobrou matinku umoří a co tu bude od okolního lidu za nářek a zármutek.

Za několik měsíců přišla zpráva, že český vojsko se vrací domu z Palestini vítěznoslavně. Máteří-družka se počínala, strachy třást, kdežto se mnohá milenka těšila na svýho miláčka, že se s nim zase shledá a potěší. Matka plakala, dcera plakala, jen otec jiskřil očima po pomstě rytíře Vrátice. Najednou přijde do hradu jejich jeden vojín a přinese listy, jeden dceři a jeden otci a v kterýžto listech žádá otce i dceru za odpuštění a propuštění z přísahy, vymlouval se, že se tomu nenadal, že by ho takový štěstí v cizí zemi mohlo potkat. Tu otec zajiskřil očima, zapřísahal se hruzoplným hlasem, že jak si za jeho nevěrnost trest uložil sám, tak že se mu ho taky v skutku dostane. Obrátil se a šel do své čarodějné světnice, v kterej všecky přípravy k všem kouzlům skované měl a tam své čarodějnictví prováděl. Tam se uzavřel a jak ráno slunce vycházeti počalo, ubohý rytíř Vrátič již stal před hradem. Otec přišel pro dceru, aby se šla podívat na jejího nevěrnýho miláčka, jak stojí dole před hradem v lese a čeká na svůj osud, kterej si