mnozí, kdož chodívají za chlebem do ciziny, hledí se vymaniti ze zvláštnosti mluvy zděděné, ba jednotlivci neprávem i se stydí za starožitný výraz, náhodou-li ho užijí, jako z nepravého studu pod rušivými vlivy nové doby odkládají kus po kuse rgtarý kroj a s ním, bohužel, i starý mrav.

Pro přehled uvedeme aspoň tyto důraznější zvláštnosti. Ve výslovnosti libují si staří Chodové ve zvláštním širokém znění samohlásky y, ve slovech byl, byla atd. znělo tu spíše bu než y; jak svědčí přezdívka Buláků, která proti Chodům u sousedů zxistala. Před samohláskami u, a, řidčeji před jinými, slýchati h, které někdy zní úplně jasné (huzený, harvo-kát), jindy slaběji, jen jako přídech.

Souhlásky retné b, p, znějí měkce před i, jako by po nich stálo ještě j: "pjila, bjikat. Je to zbytek měkkých retnic v jazyce starém. Místo d zní dosud často, ale nedůsledně r: děrek, stureno, storola. Slabika ej (ěj), pokud je původní, zní v chod-štině jako yj (ij) styjnyj, pěknyjší, volij atd., ale v cizím ele-json zní isté e. Samohláska o na začátku slova měnívá se v ů: vnje, vůlše, vůsmyj. Jest-li před ť, ď, samohláska, znívá před nimi j a souhláska za ním obyčejně tvrdne. Místo ať si slyšíme veskrze ajci, neuvoď nás — neuvojd nás. V starší chod-štině nebylo souhlásky g, místo ní slýchati v řeči starších dosud buď k nebo h: Krekor, Kusta, kroš, hde. Ve dvojhlásce ou zní dosud více hláska u než o. Erben a Němcová slyšeli tu ještě jasně ú, my už jsme zastihli toto ú jen ve zbytcích a to ještě s neurčitou délkou: hyjtu (hejtou), draci speru (sperou), klobúk, tulec, vobluk. Kmenová samohláska ráda se dlouží v pří čestí minulém a v neurčitém způsobu: vdal, volat, držíl, držít, mil, chtíl. Hojně zachována dosud staročeská přehláska a-e, á-ie-í: vzel, zacel; huvízli, příl. Ve druhém pádě množného čísla dloužívá se koncovka: votáv, hromad, světál, stebál, vědár, jelit, koryjt.

Od sousedů Němců dostalo se do chodštiny hodně cizích slov i vazeb, ale tato cizota se čím dále více vytrácí. Zato zachovalo se v mluvě Chodů pěkné dědictví správných a hezkých výrazů a vedle toho v ústech Chodů dbalých kmenové lisoby zní i dnešní chodština libě a vyniká vzácnou životností a obrazností. Všecky tyto zvláštnosti vysvitnou lépe ze souvislého textu pohádek, v němž, pokud to možno, {způsobem mládeži přístupným snažíme se podati obraz mluvy chodské, jak jsme ji za dětství sami užívali a slýchali a později z pramenů lepších a horších vyšetřovali. — Doporučuji všecky svazky Hruškových pohádek »Na hyjtě« všem přátelům lidového podání českého. Přečte si je rád každý Cech a potěší