cích, udržujme jej, a předejme jej potomkům! Važme si betlemů nejen proto, že jsou krásným produktem našich domácích umělců samouků, že jest to naše samorostlé národní umění, ryze české, ale i proto, a snad hlavně i proto, že prozařují naši mysl a, srdce jasem a teplem čisté lásky rodinné, plemenné i všelidské, i že činí pobyt v našich příbytcích přeradostným a milým a udržují v nás povznesenou náladu. Učiňmež tento Evyk svojí potřebou! Koho osamělost nebo starosti tíží, jdi před jesličky a mysl i srdce tvé se rozjasní a naplní radostí. I na toho, kdo betlema nemá, padá odlesk čarovné svatozáře z betlema, když nás navštíví, i jeho srdce okřeje teplem z jeslí vycházejícím. Člověk nežije jenom tím, co jde tělu k duhu, ale vyžaduje i stravy duševní. Nikdo neupře tomuto zvyku krásy a povzbuzujícího dojmu. Dobré srdce a mysl ušlechtilá jsou klenoty- nade všecky poklady světa, a právě těchto klenotů nám nejlépe uchovají a ochrání betlemy. Proto si jich važme a stavme je!«

Náladově líčí spisovatel život venkovský v zimě, s důkladnou znalostí lidových obyčejů a pořekadel v zimě.

»Svatý Martin, přijedší na broni, poněkud ještě venkovana vzruiší z klidu a pověšeli ,se s ním při husí pečínce s věšteckou kobylkou a chmelovině. Po té jen se přadlo kdysi, dralo a mlátilo vedle živností řemeslných a večer na přástkách mile se besedovalo. Posléze svatá Kateřina »zavřela muzikanty do chléva a housle pověsila do komína«, neboť přiblížil se polo-svéteční advent s rorátovou poesií, plnou blaz

Příští věky budou míti v této zprávě o Hackenschmíedově knížce zachovány podrobnosti, jak Čechové jesličky chystali, malovali, vyřezávali, vystřihovali a stavěli.