Ale ten spadl. Opětovala svůj pokus po druhé, po třetí. Teprve při čtvrtém pokusu zůstal viseti na stromě. »Ty budeš čekati na ženicha tři léta,« smála se Božena a dodala: »Pojď pro dříví, protože,, kdo na Štědrý den chodí pro dříví a topí jím, ten bude míti po celý rok dost tepla!« Donesly dříví do světnice a hned počaly s ním topiti.

Tu vcházel soused: »Dej Pán Bůh dobrýtro!« »A strejček (volala hospodyně) to budeme míti od naší »straky« býčka. A bude tlustý, protože strýčkovi dobře svědčí. Dobře, že nepřišel někdo hubený, měli bychom hubená telata!« »Vy čtverácko!« smál se strýček a sedal na lávku.

»Ale, ale (zvolala hospodyně) málem bych byla zapomněla.« Udělala pro každou husu tři šišky ze pšeničné mouky, zadělala vejcem, do každé dala tři zrna hrachu a dala je péci. »Musím to dáti husám po západu slunce!« »Proč to?« tázala se Madlena. »I, proto, aby měly hojně vajec, ale musím každou ještě kolem pravé nohy třikráte otočiti, aby to bylo úplné!« odpověděla hospodyně.

»Nyní, holky (kázala teta Kateřina), udělejte míchaninu ze pšenice, hrachu a ječmena; to dejte dnes a zítra slepicím. Zítra však než lidé z »velké« přijdou a říkejte: ,Kolik zrníček, tolik vajíček!' Potom vám slepice ponesou!« »Dobře, že jsi vzpomněla na slepice,« odpověděla hned hospodyně. »Mají půst, jsou dosud zavřeny. Škoda, že nemáme žaludy! Hojně slepice nesou, když se jim dá toto: uthičený zadeněk (obilní odpadky při čištění), smíchaný s oloupanými, usušenými a utlučenými žaludy! Do toho se dá mouka a nadělají se z toho drobečky, které se mají dávati po celý den slepicím. Potom nesou po celý rok!« »U nás, (řekla Madlena) dávají slepicím zaječí bobky s moukou, aby hojně nesly. Také dávají jadérka ze slunečnice!«

Po této řeči hospodyně, běžely obě díviy ke kurníku. »Já napřed,« volala Božena a udeřila hůlkou do kurníku. Ozval se kohout.

»A vy se jistě vdáte,« zvolala Madlena. »A což já?« Uhodila do kurníku, ale ozvala se slepice, zděšeným kdákáním. »Ty se nevdáš, zůstaneš svobodná,« smála se Božena.

»Afsi!« odtušila tato, ač bylo znáti, že ji to netěší. Pustily slepice. Tyto kdákajíce, rozběhly se po celém dvoře. »Jen když žádná nezakokrhala jako kohout,« oddechla si Božena, »nikdo nezemře.« Potom odešla pro zrní a chystala se je rozhoditi, volajíc: »Puť, puť, puta, puta, puť, puť!« Slepice se sbíhaly. »Počkej!« volala na ni matka. »Vezmi obruč a do toho jim dej žrát; nebudou zanášeti. Kolem obruče dej řetěz, aby se držely pohro-, madě u stavení.« »U nás (řekla Madlena), dává se oves do řešeta, aby se nerozlétaly a nezanášely.« Hospodyně zavázala povříslo