Potom si každý rozloupnul ořech. Teta Kateřina měla pokažené jádro. »A« (řekla smutně), za rok budu nemocná!« V tom vykřikla Madlena: »Hleďte, já nemám žádného jádra, to jistě do roka zemřu!«

»Soused Jára (vykládal hospodář), vezme tři ořechy a roz-louská je. -Má-li jádra zdravá, říká, že se mu dobře povede; jsou-li černá, že špatně,«

Strýc vzal potom nůž, uvázal naň s jedné strany kousek housky, s druhé kousek chleba nově pečeného. »Zrezaví-li u chleba, neurodí se žito; zrezaví-li u housky, bude špatná pšenice. Až na Boží Hod přijdu z »velké«, podíváme se na něj.« Uložil ho na stťil.

»IJ nás« (ozvala se Madlena), zabodávají nůž do stropu!« »V Těšínově«. (teta Kateřina) dávají nůž za obraz!«

Také hospodář, aby věděl, bude-li příštího roku sucho nebo mokro, vzal 6 cibulí a rozkrojil je. Z každé polovice z prostřed-ka vyloupnul jednu vrstvu a do důlku nasypal soli. Pak položil všech 12 poloviček řadou na lávku. »Až přijdu po jitřní z kostela, podíváme se na ně. Kolikátá cibule bude změněná (mokrá), tolikátý měsíc bude mokrý (suchý).«

Děvčata neměla pokoje. Vyběhla ven pamětliva, že odkud štěkot nebo kohoutí kokrhání se ozve, odtud přijde ženich. Když se vracela, zvolala hospodyně: »Psa sem nyní nepouštějte!«

Stalo se a každý podle jejího příkladu položili jsme kousek housky na stoličku proti dveřím postavenou. Pes vpuštěn. Každý bedlivě dával pozor, čí housku nejdříve on uchopí. Vzal housku tety Kateřiny: »A já nejdříve zemru!« zvolala. V tom uchopil housku Boženinu. »A já se vdám dříve než Madlena,« jásala.

V tom volal bratranec Jan: »Holky, holky, pojďte -pro stébla!« Všichni tři vyběhli, také já jsem musil. Vytáhli jsme ze střechy stébla a vrátili se zpět. Holky doběhly též pro dříví do hranice. Ve světnici jsme počítali. Já a sestřenice jsme měli sudý počet, bratranec a Madlena lichý. »Ty a Božena (rozsuzovala teta Kateřina) dostanete svobodné, Jan vdovu a Madlena vdovce!«

Potom holky počítaly polena. Božena měla sudý počet po-lěnek, dostane tedy svobodného, Madlena lichý, dostane vdovce. Také prohlížely polena. Madlena měla rovná dřeva, z čehož se radovala, že dostane hezkého muže, kdežto Božena se rmoutila, že nedostane hezkého, protože má nerovná dřeva.

»V mládí (vzpomínal hospodář) říkali jsme doma, že sudá znamená vdavky, lichá, že zůstane »seděti«. Také se stébly to bylo takto: odhazovali jsme je a říkali: panna, vdova. Co bylo poslední, takovou potom že dostane ženu.«