modláři... praví, že by to na škodu nic nebylo, poněvadž to od dávnych časů se zachovávalo: item, že se tu ukazuje způsob lidský, když padne v moc ďábelskou, ale musejí se s tím se vším za to styděti. Stotisíckrát lépe by bylo, aby nám toho předkové byli nezačínali; neb jest věc kacířská, z Manichovy sekty pošlá, kteří Boha i čerta ctili, a dávno jest písmy sv. zavržená.« Žádá tedy děkan, aby »jakožto přsdní z lidu o to mezi sebou se snesli a to v larvách potvorných po městě a domech i(o vánocích) běhání a holdování složili a summou podle úřadu zapověděli pod skutečným a přísným trestáním.« (Karel Adámek, Cas. Č. Mus. 1882, str. 87, 88.)

Podobně touží ještě r. 1725, tedy v 18. století, kazatel kněz Veselý na staré hříšné obyčeje, jichž není možná vykořeniti. Připletl do Kázání zmínku o ptáčnících a pokračuje: »Jací jsou to medle ptáčníkové, kteří na mnohých místech na Štědrý večer v cizím peří po městech lítávají? Ěíci chci: Jací jsou to medle lidé, kteří na tak svatý, na tak milostivý den před narozením Páně do maškary se strojívají a v masopustním mumraji po domích běhají a za to> od křesťanů peníze dostávají?« (Kázání II., str. 333).

Řešátko Sušický čili jak si jméno polatinil, Bosacius, roku 1582 v knížce Nové léto, upravené po česku jeho otcem Tomášem Soběslavským v Sušici, chválí starodávný obyčej, posílati si darů na Štědrý den a na Nový rok: Na den svatý Kristova narození, aneb při památce výroční veselého vánočního hodu, i potom na den Nového léta, dobří a křesťanští lidé, věrně rozjímajíce sobě a s radostí divíce se těm velikým nevypravi-tedlným dobrodiním božským, kteráž od Boha v obdaření nás svým nejmilejším synem Jezu Kristem k nám pošla: mají obyčej dle chvalitebné zvyklosti sobě ty drahé poklady a nesmírná zboží k spasení duší svých u víře připomínati a vespolek se potěšovati. Při tom také jedni druhým dar Nového léta. posílati s srdečným vinšováním vší milosti a požehnáni božího k prospěchu těla i duše.

Staří Čechové prý tropili při tom žerty, směšnosti, přestrojovali se: »U předkův našich někdy ten obyčej byl, že na Nové léto lid toliko k smíchu přivozovali a kratochvil nějakou směšnou tropili, kterážto žádného užitku nepřinášela a podlé toho kázání slova Božího velice zlehčeno, a v žert obráceno bylo. Zase však byli také někteří, jenž se na dobré věci vy n a-šnažoyali, a Nové léto v čistých allegoriích podělovali, tudy jednomu každému povolání a tířad jeho k paměti přivozujíce. Avšak i to se dalo častokráte s mnohými daremnými klevetami a básněmi.«