odkrývám, hledám ujíti a sebe skrýti, vrc, vrc, vrc, pes za mnou již spěchá, a sobě na svůj skok spoléhá.

7. Tak dlouho myslivec se zhání, psa za mnou pospěšně dohání; tu já nevinný, trpím bez viny: puf střelí, mek, mek, mek, se kácím a více já se již nevracím

8. Já při svém pohřbení to zkusím, a říci posledně to musím, že žádný lehce na pohřeb nechce: hop, hop, hop, haf, haf, haf! zpívají, když mne psi myslivci smýkají.

9. Já myslím, že jsem již pohřbený, přicházím po smrti k odření; myslivec dá mne, kuchař mne ztáhne: pfí, pfí, pfí! na chlupy odplívá, dost ještě na mne se ošklíbá.

10. Nemoha škoditi nic více, přece mi utne nohavice; z zadku i hlavy udělá stravy: mich, mich, mich! cibulky přimíchá, až z toho hned černá jest jícha.

11. Praví, že to na mně jest možné, dává on mé tělo na rožně, a tak mne peče, až sádlo teče: již vet, vet, při ohni obrací, dělá mně po smrti rekrací.

12. Kuchařka pak kůži prodává, židovi dost dlouho domlouvá; tu se s ním vede, že jej podvede: tu, tu, tu, cha j drnaj, tu máte, však vy ji dražeji prodáte.

13. Mně trávy a jzelí nepřáli, po smrti salát si dělali; nepřízeň vzteklá! Přijdeš do pekla: jestli se na poli zastanem', kousni mne, myslivce, v řit! Amen.

Spisovatel píše důsledně »košírek«, místo dnešního ustáleného názvu »košírek«.

Jedna částka Dolních Eakous, jmenovitě Cahnov (Hohe-nau) u Severní železnice a sousední obce, mají obyvatelstvo rodu čistě slovenského, příbuzné tomu, jež protější břehy Moravy, krásnou to rovinu prešpurského »Zahorje«, obývá. Tito Slováci jsou silné, svalovité postavy a pěkné tváře, krásný to opravdu lid, rodákům našim na »štitnické dolině« (v germen-ské stolici od Černé Lehoty dolů po Štítník) podobný.

Avšak jest sobě i této přednosti povědom, neboť ji i zevnitřními pomůckami oděvu patrnější učiniti chce. Uzříš-li kde vysokého, pěkného Slováka, v úzké gatě z červeného sukna oděného, budiž o tom přesvědčen, že máš Slováka z okolí Cah-nova před sebou,